paní Tippettová: Ano.

Pan Godin: A — a — a tak,…

Paní Tippettová: A těch postav mi ještě hodně chybí.

pan Godin: Přesně tak. A tak, víte, pro někoho ve vaší kůži je kouzlo toto: že jste zpátky u vah proti hlasovacímu stroji. Nikdy nebudete mít lepší hodnocení než Jersey Shore. Ale to není účelem. Nejde o to, o co jde. To není důvod, proč děláme svou práci. Co funguje, záleží na tom? A dá se uživit něčím, na čem záleží? A odpověď je, že ano. Je možné vydělat maximální množství peněz? Pravděpodobně ne. Ale to je hraní podle jiných pravidel.

Internet nám říká, že nepotřebujete budovu, nepotřebujete licenci FCC a nepotřebujete 10 000 zaměstnanců. Takže když je zbavím a dostanu se k jádru toho, čím mohu být a co umím, ukázalo se, že pro mě není tak drahé dát své umění světu. Takže můžu udělat víc chyb. Mohu podstoupit větší riziko. A můžu mít větší vliv. Ne spoustě lidí. Jako já jsem nadšená z toho, že skoro každý, koho potkám, netuší, kdo jsem a co dělám. Protože nechci, aby se tam objevilo mnoho lidí a říkalo: Tohle jsem četl, tohle jsem četl, tohle jsem četl. Můžu dostat tvůj autogram? O to nejde. Jde o to, že za mnou někdo přijde a řekne, že na základě toho, co jsem se od vás naučil, jsem to naučil 10 dalších lidí a udělali jsme něco, na čem záleželo.

paní Tippettová: Ano.

Pan Godin: A vy ne – nemůžete toho dosáhnout, pokud se snažíte o hodnocení na stupnici The Beverly Hillbillies.

Paní Tippettová: Je tedy pravda, že vás nepoznávají? To říkáš ty osobně? děláš…

pan Godin: Ano.

paní Tippettová: Ano, správně. Takže tohle je legrační fenomén, víte, vy a – já nevím – někdo jako Brené Brown, to je také pravda. Právě tento fenomén úžasných věcí je právě pod kulturním radarem. A přesto je tu ironie, že například vy nebo Brené Brown s ní, kolik milionů lidí sledovalo její TED Talks. Je to výklenek, možná by se tomu říkalo výklenek. Ale tyto výklenky jsou obrovské, některé z nich – některé z nich – a jsou mocné.

pan Godin: Jo, myslím, že je - musím vás přerušit. Protože padáte do stejné pasti, což znamená, že už neexistuje něco jako kulturní radar. Jsou tu kulturní radary. Právo?

paní Tippettová: Dobře.

Pan Godin: Že seznam bestsellerů New York Times je hloupý. A měli by to přestat zveřejňovat. Protože to nic neznamená.

paní Tippettová: Dobře. Ale je to tam, správně.

Pan Godin: Protože je to vlastně sbírka 100 seznamů bestsellerů, které jsou všechny smíchané dohromady. Právo. Že když se podíváte na seznam nejpopulárnějších TED Talks, je to hloupý seznam, protože jen velmi málo lidí je všechny vidělo. Takže to, co vidíte, je 20 seznamů bestsellerů, které jsou všechny pohromadě. A pokud budeme říkat, nejsem úspěšný, pokud nejsem na tom seznamu nejprodávanějších nebo nejprodávanějších, nebo pokud tu věc nedostanu předem, nebo pokud nemám takové hodnocení – hrajete hru na průmyslníka.

paní Tippettová: Správně.

Pan Godin: Kdežto jiný způsob, jak o tom přemýšlet, je, jak málo lidí mohu ovlivnit a přesto to zítra budu moci? Protože pokud dokážeme ovlivnit právě tolik lidí, aby to mohli dál dělat, pak zítra bude lidí ještě víc. Protože děláme něco opravdového, co spojuje, na rozdíl od toho, abychom dělali něco falešného, ​​co je zábava.

Paní Tippettová: Tak jak to děláte – určitě za vámi přicházejí lidé, kteří říkají, no, víš, řekněme to. Stává se spousta skvělých věcí, které se nedočkají uznání, neprodávají se. Myslím tím, že máte takovou myšlenku – a já to sdílím – že každý, víte, že všichni máme něco, správně, máme to, co je hodno a cenné, a že existuje něco jako talent, vášeň nebo povolání. Ale pravdou je, že tyto věci se z mnoha z nás vybubnují různými způsoby. A také to, že vaše vášeň nemusí být vaším talentem. A také, že každý nápad není dobrý nápad. Jak tedy lidem poradit, aby byli v tomto ohleduplní? A to je další slovo, které používáte a které je pro mě opravdu důležité, rozlišování. A nemyslím si, že je to slovo, které tolik používáme v souvislosti s něčím, jako je internet. Ale víte, jak pomáháte lidem, kteří přemýšlejí o tom, kde začít a jak být moudří?

pan Godin: Dovolte mi, abych ve své odpovědi spojil dva lidi. Prvním je Robert Irwin, který je málo známým konceptuálním umělcem 60. a 70. let. A hodně mluvil o tom, jak se naučit vidět. To umění je akt vytvoření něčeho, kde zapomenete jméno toho, co vidíte. A to, co vidíme u všech, kteří zvládají dělat tento druh práce, je, že si věcí všimli. Naučili se, jak vidět rozdíl mezi dobrem a zlem.

Že Clive Davis porozuměl tomu, jak poslouchat desku, a řekl, že můj druh posluchačů se bude líbit tomuto druhu desky. A jediný způsob, jak tohoto rozlišování získáte, je cvičení. Je tím, že říkám, když si to vyberu, mám pravdu? Když jsem to dal do světa, rezonovalo to s lidmi, které jsem se snažil oslovit? A pak, takže se dostáváme k 10 000 hodinám a celé představě, že pokud si dostatečně nacvičíte všímavost, budete v tom dobří.

Paní Tippettová: A to znamená, že na začátku nejste nutně dobří a selžete?

pan Godin: Správně. Jediní lidé, kteří jsou na začátku dobří, mají štěstí.

paní Tippettová: To je dobře.

Pan Godin: Nemůžete tvrdit, že je to dovednost, kterou vidíte vy a jiní lidé ji nevidí. Že jste měli štěstí v tom, že jste začali se sadou předpokladů, které náhodou rezonují s trhem. Ale nejsi chytřejší než my ostatní – někdo musel začít na správném místě a tys to udělal. Ale druhá část, která je zde tak kritická, je problém Oprah Winfrey, který spočívá v tom, že každý spisovatel, který chtěl před 15 lety zapůsobit, snil o tom, že si je Oprah vybere.

paní Tippettová: Správně.

Pan Godin: A tak v mediálně přesyceném světě chceme být vybráni. Takže jako vy se za mnou každý den lidé objevují a říkají, vyber si mě, dej si mě na svůj blog. Pokud byste mluvili jen o mně, moje umění se dostane ke každému, koho chci oslovit. Ale pokud to odlišíme od Darwina, víte, že první ještěrka, která vylezla z bahna a začala chodit po nohách, neřekla médiím, prosím, vyberte si mě, aby se přidali další pro chodící ještěrky. Tak to nefungovalo; je to zdola nahoru. Takže lidem říkám, že nemám na starosti to, co je dobré. Nedokážu si vybrat, co je fialová kráva, co je pozoruhodné – cokoliv. Že svět je, dno je, všichni, já jsem na dně taky, všichni jsou. Řekněte to 10 lidem – existuje 10 lidí, kteří vám důvěřují natolik, že naslouchají. A pokud svou věc řeknete 10 lidem – pokud pošlete svou e-knihu 10 lidem – pokud uděláte své kázání 10 lidem nebo ukážete svůj produkt 10 lidem a nikdo z nich to nechce říct svým přátelům a nikdo z nich se nezmění – pak jste selhali. Že jsi vlastně nepochopil, co je dobré. Ale když to někteří řeknou svým přátelům, pak to řeknou svým přátelům, a tak se myšlenky šíří. Takže je to 10 najednou – 10 x 10 10. Jak vložíte do světa myšlenku, která u lidí dostatečně rezonuje, pokud vám důvěřují natolik, že ji slyší. Že pak může přejít k dalšímu kroku a dalšímu kroku.

Paní Tippettová: Dovolte mi, abych se vás zeptal na toto rozlišování slova. A pokud jde o vás, jak technologie používáte. Protože si myslím a tohle a všechno ostatní, víte, tak nějak pochodujete do rytmu svého vlastního bubeníka. Právo? Tak to děláte, napsal jste přes 4000 blogových příspěvků. Svou práci dodáváte na Twitter, ale ve skutečnosti na Twitteru nejste. Právo?

pan Godin: Správně.

Paní Tippettová: Chci říct, že jste ten skok neudělali. Ty jsi, ty nikoho nesleduješ. Ale vaše psaní jde na tento Twitter účet. Píšete knihy, které se dostanou na první místa v žebříčku bestsellerů Amazonu, aniž byste udělali něco, co si celý svět myslí, že musíte udělat, abyste knihu prodali. Chci říct, není to jen to, že si vás nevybere Oprah, ale nerezervujete zájezdy. Neděláš rozhovory. Tak jak, víte, co jste se naučili, když jste v těchto letech pracovali s touto věcí zvanou technologie? Jak jste se naučili přijít na to, na co se vrhnout a čemu odolat?

pan Godin: No, jsem rád, že jste řekl slovo odolat. Zvládli jsme to dlouho, aniž bychom vychovali Steva Pressfielda a odpor pro ještěří mozek a touhu se skrývat. To, s čím každý umělec zápasí celý den, je ten hlas vzadu v hlavě, který říká, uh-oh, zašli jste příliš daleko. Raději to nikomu neukazuj. Takže to, co jsem se pokusil udělat, je zbavit se věcí v mém životě, které by mi daly místo, kde se schovat. Takže pokračování nepíšu. Nepsal jsem Marketingovou příručku povolení ani 2. část Purpurové krávy.

Nemám zaměstnance, takže nemám schůzky. Netrávím čas na Facebooku a Twitteru, protože by to byla obrovská snaha mého času, a mohl bych popřít, že jsem plýtval časem, protože to dělají všichni. A tak je pro mě výzvou technologie to, že mě využívá způsobem, který mi je nepříjemný – což mě staví do situace, kdy musím sáhnout hlouběji, abych mohl dělat práci, na kterou budu hrdý. Jestli to tak dělá, tak to chci.

Paní Tippettová: Tak to je dobře, že pokud je vaše odpověď ano. OK. Takže vaše odpověď, pokud je to těžší, co jste řekl? Pokud je to náročné, pokud vás to postaví do…

pan Godin: Správně. Pokud mi to dá – pokud mi pákový efekt ztěžuje dělat věc, kterou definuji jako umění, pak to chci dělat.

paní Tippettová: Dobře.

pan Godin: Správně. A tak, víte, projekt Kickstarter, který jsem udělal – udělal jsem to, protože to bylo zajímavé, ne proto, že to byla finančně důležitá věc.

Paní Tippettová: Chcete-li získat peníze na Icarus Deception ? Je to…

pan Godin: Správně. Ale nebylo to shánět peníze; bylo to vychovat kmen, přimět 4500 lidí, aby řekli, nejsme, ještě jsme to nečetli, ale věříme ti, běž to napsat. Teď jsou to docela vysoké sázky. Právo? Ale a to znamenalo, že mi nezbyly žádné výmluvy. Nemohl jsem říct, můj redaktor by mi to nedovolil nebo můj vydavatel by mi to nedovolil. Protože nebyli faktorem. Znamenalo to, že mi tito lidé důvěřovali a dali mi nástroj, který jim to mohl přinést přímo. To zvyšuje sázky.

Paní Tippettová: Jedním z bodů, které říkáte o tomto novém světě, který obýváme, a potřebě a také příležitosti pro každého z nás být umělci je, že právě když děláte něco, co ještě nikdo neudělal, nezískáte ten nejhlasitější potlesk. Právo? Že vás nevyberou. A to pak vyžaduje, abychom vyvinuli různé druhy vnitřních zdrojů. Právo? Chci říct, jak máme vnitřně věřit tomu, na čem nám záleží?

pan Godin: Jo. Přesně. A tam přichází rozlišovací schopnost. Víte, takže když budu mluvit – na konci řeknete, máte nějaké otázky? A jediní lidé, kteří zvedají ruku, zvedají ruku, protože si myslí, že mají otázku, kterou chce skupina slyšet. Myslí si, že mají čím přispět. To, co je na tom fascinující, je, že pět minut poté, co jsme skončili, má každý otázku. Právo?

paní Tippettová: Správně. Právo. Právo.

Pan Godin: Protože nyní je bezpečné položit svou otázku, protože nebudete souzeni za otázku, kterou položíte. Ale lidé, kteří položí otázku, sami sobě prokázali, že mají dost dobrý úsudek na to, aby byli schopni dát do světa něco, co tu ještě nebylo řečeno. Proto je to dobrá otázka. A tato praxe je něco, co bychom se měli naučit a měli bychom to naučit naše děti a měli bychom naučit naše kolegy, jak na to.

Takže kdybychom vy a já seděli těsně po temném středověku a slyšeli příběh o Ikarovi – slyšeli bychom toto: že Daedalus řekl svému synovi dvě věci – jedna, nasaďte si tato křídla, ale nelétejte příliš blízko ke slunci, protože je tam příliš horko a vosk se roztaví. Ale co je důležitější, synu, nelétej příliš nízko, neleť příliš blízko moře, protože mlha a voda zatíží křídla a ty jistě zahyneš. A pro mě nejdůležitější zprávou, ke které jsem po tolika letech přemýšlení přišel, je, že letíme příliš nízko. Vybudovali jsme tento vesmír, tuto technologii, tato spojení, tuto společnost a vše, co s tím můžeme dělat, je dělat harampádí. Můžeme s tím dělat jen hloupé zábavy . Nekupuji to.

Takže se vracím ke všem věcem, které mě naučila moje zesnulá máma. A můžeme více důvěřovat komunitě a charitě a inovacím, důstojnosti a vzdělání. A víte, před pár týdny jsem tuto přednášku přednesl několika pedagogům. A žena kolem 50 let zvedla ruku a řekla: "No, pracuji na komunitní vysoké škole. A že ne, máme jiný problém. Náš problém je, že musíme každého pustit dovnitř. A něco vám řeknu, pane," řekla, "ti lidé neumí dělat umění." A začal jsem brečet, protože je tu někdo, komu se věří, že povznáší, učí a inspiruje. A byla tak zbitá, že se na veřejnosti obrátila na mě a řekla: "Ti lidé neumí dělat umění." A já tomu prostě nevěřím.

Paní Tippettová: Je těžké se přes to dostat. Takže víš, poslední věc, kterou chci pojmenovat, je něco, co je úžasné - to, že znovu a znovu říkáš, že jsme všichni divní. A opět ukazujete na něco, co se projevuje tolika způsoby. Ale nemusíme nutně říkat, že je to takový zánik normálu, což je taková úleva. A zajímalo by mě možná v tomto ohledu, nebo možná jinak. Víte, v této době také vychováváte děti. Jak to tedy – jak rodičovství – jak vaše děti, které vyrůstají v tomto postindustriálním, postgeografickém světě – víte, jak vás dál živí a informují o tom, co to znamená, co je v sázce a co je možné?

Pan Godin: Víte, když trávíte čas s technicky propojenými 15letými dětmi, objevíte spoustu věcí. Za prvé, mnoho z nich vůbec nesleduje televizi. Spotřebovávají však více videa než kdykoli předtím.

Paní Tippettová: To je pravda, ano.

Pan Godin: Hm, a – a většina z nich se vůbec nezajímá o Dunbarovo číslo a představu, že mohou mít jen 150 přátel a rodinu, jinak se jim roztaví mozek. Mají 1 000 lidí, se kterými jsou ve spojení, nebo 5 000 lidí. A žijí život nahlas. A někteří lidé na to reagují slovy: Je mi to jedno. Dám sem fotky, jak piju z nálevky. A já budu, víte, hrát, protože to je na světě – prostě to udělám a to je dobře.

A jiní – a já mám velké štěstí, že žiju se dvěma z nich – říkají, wow, jaká je pro mě šance přispět do tohoto kruhu a organizovat se do tohoto kruhu. Že tady je jeviště a já nebudu hrát divadlo, ale něco zorganizuji, ať už to bude, víte, pomoc při budování něčeho s Habitat for Humanity nebo uvedení technické inovace do světa. A jako rodiče jsme k této volbě často nuceni.

A volba zní – držte své děti mimo svět spojení a izolujte je a ujistěte se, že jsou „v bezpečí“. Nebo pusťte své děti do světa a, víte, peklo propadne. To jsou věci, o kterých se mluví na setkání PTA. A nemyslím si, že to je volba. Myslím, že na výběr je teď každý na světě. Všichni jsou připojeni. Nemůžete zabránit tomu, aby vaše 12leté dítě slyšelo vulgární výrazy.

paní Tippettová: Ano, správně.

pan Godin: Víte, překonejte to. Ale vzhledem k tomu, že jsou na světě, jakou stopu zanechají? Jakou značku zanechávají? Dělají to jen proto, aby se dostali na vysokou školu? Nebo to dělají proto, že chápou, že jejich role přispěvatele do společnosti začíná teď, když jim je 10, a ne když jim je 24. A že stopa, kterou za sebou zanechají, začíná ve chvíli, kdy je někdo udělá.

A pokud dokážeme děti naučit, že mezi mimo službu a službu není tak jasná hranice, ale že život je život a vy byste ho měli žít tak, jak se na vás lidé dívají, protože jsou, pak jim věříme. A věříme jim, že jsou větší, než by mohli být, protože se rozhodli být větší. A právě to učení, myslím, je pro rodiče tak těžké. Protože to, co opravdu chcete udělat, je chránit je a zamknout, dokud nepřijde čas. Ale nejstatečnější věc, kterou můžete udělat, je mít tyto děti z volného výběhu, které zkoumají okraje svého vesmíru, ale dělají to způsobem, na který jsou hrdé, a neskrývají se před ním.