Vrátit čas

Ztotožnili jsme produktivitu s rychlostí? Margaret Wheatleyová vysvětluje, jak zpomalení může být rozdílem mezi nápady a činy.

Foto © flickr.com/Robert Schoble

Jako druh máme my lidé určité jedinečné schopnosti. Dokážeme se oddělit od toho, co se děje, přemýšlet o tom, klást si otázky, představovat si, že by věci byly jinak. Jsme také zvědaví. Chceme vědět „proč?“. Zjišťujeme „jak“. Přemýšlíme o tom, co je minulost; sníme o budoucnosti. Tvoříme si, co chceme, spíše než abychom jen přijímali to, co je. Zatím jsme jediný druh, který známe a který to dělá.

Ale s tím, jak se svět zrychluje, přicházíme o tyto úžasné lidské schopnosti. Máte tolik času na přemýšlení jako před rokem? Kdy jste naposledy strávili čas přemýšlením o něčem, co je pro vás důležité? Máte v práci více či méně času na přemýšlení o tom, co děláte, a jste povzbuzováni k tomu, abyste trávili čas přemýšlením společně s kolegy a spolupracovníky?

V této kultuře jsme začali ztotožňovat produktivitu s rychlostí. Pokud se něco dá udělat rychleji, předpokládáme, že je to produktivnější. Nedávným trendem v některých firmách je pořádání schůzek ve stoje. Tyto schůzky (nebo by se jim možná mělo říkat fotbalové setkání) jsou propagovány jako produktivnější, ale jen proto, že zaberou méně času. Nikdo neměří produktivitu těchto schůzek tím, že se ptá, zda si lidé vymysleli moudřejší řešení, lepší nápady nebo zda si vytvořili důvěryhodnější vztahy.

Kdybychom se na chvíli zastavili a podívali se, co ztrácíme, když zrychlujeme, nedokážu si představit, že bychom v této dohodě pokračovali. Vzdáváme se právě toho, co nás dělá lidmi. Naše cesta do pekla je dlážděna ukvapenými úmysly. Doufám, že si uvědomíme, co ztrácíme – v našem každodenním životě, v naší komunitě, v našem světě. Doufám, že budeme dostatečně odvážní, abychom věci zpomalili.

Myšlení je místem, kde začínají inteligentní činy. Když se na situaci zastavíme a podíváme se na ni pozorněji, můžeme lépe vidět její charakter, přemýšlet o tom, proč se děje, a všimnout si, jak ovlivňuje nás i ostatní.

Brazilský pedagog Paulo Freire používal kritické myšlení jako nenásilný přístup k revoluční změně. Nejprve ve své domovské zemi a poté v chudých komunitách po celém světě učil lidi, jak přemýšlet o svých životech a silách, které je ožebračovaly. Nikdo nevěřil, že se z chudých, vyčerpaných a bojujících lidí mohou stát inteligentní myslitelé. Pro lidi je však snadné tuto schopnost rozvíjet, když vidí, jak myšlení může zachránit jejich životy a životy těch, které milují.

Abyste se zamysleli nad tím, zda ve svém životě ztrácíte něco cenného, ​​položte si několik otázek: Zlepšují se mé vztahy s těmi, které miluji, nebo se zhoršují? Zvyšuje se nebo snižuje moje zvědavost o svět? Co mě dnes hněvá ve srovnání s tím, co jsem měl před pár lety? Které ze svých chování si cením a které se mi nelíbí? Cítím se obecně klidněji nebo více ve stresu? Stávám se někým, koho obdivuji?

Pokud vám zodpovězení těchto otázek pomůže všimnout si něčeho ve vašem životě, co byste chtěli změnit, budete potřebovat čas na přemýšlení.

Ale neočekávejte, že vám někdo dá tento čas na přemýšlení – budete si ho muset vydobýt sami. Myšlení je vždy nebezpečné pro status quo a ti, kteří ze současného systému těží, nemají o vaše nové nápady zájem. Ve skutečnosti je vaše myšlení pro ně hrozbou, protože v okamžiku, kdy začnete přemýšlet, budete chtít něco změnit. Narušíte současnou situaci. Nemůžeme tedy očekávat, že nám ti nemnozí, kterým současná realita dobře slouží, dají čas na přemýšlení. Pokud chceme, aby se něco změnilo, jsme to my, kdo si musí čas na přemýšlení znovu vydobýt.

Všimněte si, že v americké kultuře není myšlení příliš ceněno. V naší šílené touze po tom, abychom se věci děly, abychom jednali, jsme myšlení znehodnotili a často ho vnímáme jako překážku jednání. Mluvíme o tom, že je třeba věci udělat hned. Vytvořili jsme dualismus mezi myšlením a jednáním, mezi bytím a konáním. Osobně to považuji za nebezpečné i nesmyslné.

Mezi myšlením a jednáním není žádný rozdíl, když pro nás myšlenky něco znamenají. Když se na situaci zamyšleně podíváme a pochopíme její destruktivní dynamiku, jednáme tak, abychom ji změnili. Nesedíme a nezjišťujeme rizika ani nečekáme, až někdo jiný vypracuje implementační strategii. Prostě začneme jednat. Pokud nějaká akce nefunguje, zkusíme něco jiného.

Vlády a organizace se potýkají s implementací a v jakékoli byrokracii je obrovský rozdíl mezi nápady a činy. Je to proto, že těmto nápadům nevěříme – nevymysleli jsme si je, víme, že ve skutečnosti nic nezmění, a nebudeme riskovat pro věci, kterým nevěříme. Ale když je to náš vlastní nápad, výsledek našeho myšlení, a vidíme, jak by mohl skutečně prospět našim životům, pak budeme jednat.

Věnovat čas přemýšlení o věcech, které by mohly skutečně změnit naše životy, nám vždycky poskytuje další dary. Odhodlání, energie a odvaha se objevují spontánně, když nám na něčem hluboce záleží. Podstupujeme rizika, která jsou v jakémkoli jiném kontextu nepředstavitelná.

Takto popisuje Bernice Johnson Reagon, nadaná zpěvačka a skladatelka, své i cizí nebojácné činy během hnutí za občanská práva: „Teď sedím a dívám se na některé věci, které jsme dělali, a říkám si: ‚Co to na nás proboha přišlo?‘ Ale smrt s tím, co jsme dělali, neměla nic společného. Kdyby nás někdo zastřelil, byli bychom mrtví. A když lidé umírali, plakali jsme a chodili na pohřby. A další den jsme šli a dělali další věc, protože to bylo opravdu za hranicí života a smrti. Bylo to, jako byste někdy věděli, co máte dělat. A když víte, co máte dělat, je úkolem někoho jiného vás zabít.“ (Citováno z knihy Lovingkindness od Sharon Salzberg.)

Většina z nás nemusí riskovat své životy takhle, ale možná umíráme pomalou smrtí. Pokud máme pocit, že se měníme způsoby, které se nám nelíbí, nebo vidíme ve světě věci, které v nás vyvolávají zármutek, pak potřebujeme čas na přemýšlení – o tom, kde jsme teď a jak bychom mohli začít věci měnit. Potřebujeme čas na to, abychom si osvojili jasnost a odvahu. Pokud chceme, aby byl náš svět jiný, naším prvním krokem je znovu si najít čas na přemýšlení. Nic se nezmění k lepšímu, dokud to neuděláme.