Vstaň a záři: Ranní povzbudivý Proslov Od Marka Aurelia

„Nemáš sám sebe dost rád. Jinak bys taky miloval svou přirozenost a to, co od tebe vyžaduje.“

„Pokud navrhujeme pracoviště, která lidem umožňují najít smysl ve své práci, vytvoříme lidskou přirozenost, která si práce cení,“ napsal psycholog Barry Schwartz ve svém zkoumání toho, co nás motivuje k práci . Lidská přirozenost sama o sobě je však náladová bestie. „Když dostane sebemenší výmluvu, člověk nebude pracovat vůbec,“ naříkal John Steinbeck ve svém deníku o tvůrčím procesu , když pracoval na románu, který mu brzy vynesl Pulitzerovu cenu a o dvě desetiletí později se stal základním kamenem jeho Nobelovy ceny. Práce má samozřejmě pro umělce hluboce odlišný význam než pro člověka, který se tlačí do práce od devíti do pěti a zase z ní. A přesto i ti, kteří mají to štěstí, že je oživuje hluboký smysl práce v povolání, které jim zajišťuje živobytí, mohou podlehnout občasnému – nebo i častému – záchvatu paralýzy při vyhlídce na další pracovní den. Co tedy máme dělat v takové dny, kdy prostě nedokážeme sebrat motivaci vstát z postele?

Před téměř dvěma tisíciletími, v době, kdy pro drtivou většinu lidí práce nebyla zdrojem smyslu a účelu, ale prostředkem k základní obživě získané tvrdou prací, nabídl velký římský císař a stoický filozof Marcus Aurelius trvalou odpověď v knize Meditace ( veřejná knihovna | bezplatná e-kniha ) – svém nepostradatelném proto-blogu, plném trvalé moudrosti v otázkách, jako je to , jak začít každý den pro optimální duševní zdraví a klíč k plnohodnotnému životu .

Aurelius píše:

Za úsvitu, když máte potíže s vstáváním z postele, si řekněte: „Musím jít do práce – jako lidská bytost. Na co si mám stěžovat, když budu dělat to, pro co jsem se narodil – věci, pro které jsem byl přiveden na svět? Nebo je tohle to, k čemu jsem byl stvořen? Abych se schoulil pod deky a byl v teple?“

Na přirozený protest mysli, že zůstat pod peřinou je prostě příjemnější, Aurelius odsekne:

Takže ses narodil/a, abys se cítil/a „dobře“? Místo abys věci dělal/a a prožíval/a je? Nevidíš rostliny, ptáky, mravence, pavouky a včely, jak si plní své individuální úkoly a dávají svět do pořádku, jak nejlépe dovedou? A nejsi ochoten/ochotna plnit svou práci jako lidská bytost? Proč neběžíš dělat to, co od tebe vyžaduje tvá přirozenost?

Trvá na tom, že naší přirozeností je žít život služby – pomáhat druhým a přispívat světu. Jakýkoli odpor vůči tomuto inherentnímu účelu je proto negací naší přirozenosti a selháním sebelásky. Píše:

Nemáš sám sebe dost rád. Nebo bys taky miloval svou přirozenost a to, co od tebe vyžaduje.

Mnoho staletí předtím, než psychologové identifikovali prožitek „plynulosti“ v tvůrčí práci, považuje klíčovou charakteristiku lidí, kteří milují to, co dělají:

Když jsou skutečně posedlí tím, co dělají, raději přestanou jíst a spát, než aby se vzdali praktikování svého umění.

Je pro vás pomoc druhým méněcenná? Nestojí za vaši námahu?

K tomuto tématu se vrací v další meditaci:

Když máte ráno problém vstát z postele, pamatujte, že vaší určující charakteristikou – to, co definuje lidskou bytost – je spolupráce s ostatními. I zvířata vědí, jak spát. A právě tato charakteristická činnost je ta přirozenější – vrozenější a uspokojivější.

Doplňte tuto konkrétní část Meditací o Parkerovi Palmerovi, který pojednává o tom, jak nechat promluvit svůj život a najít své poslání, a o Dostojevském o chudobě, ambicích, úspěchu a tvůrčí integritě . Poté se znovu podívejte na Marca Aurelia , co ho jeho otec naučil o cti a pokoře .