Spřátelíme Se Sami Se sebou: Pozvání K lásce

Ty jsi ten/ta, na koho jsi čekal/a.
~ Byron Katie

Všechno vzkvétá, když je živeno naším vděčností. Pokud máme zájem o větší rozkvět v našich životech, jistě nám to pomůže zbavit se břemene neustálých cílů, „mělo by se nám to“, aspirací a potřeby dosáhnout cílů. Můžeme se zbavit litanie představ o tom, co musíme mít a co potřebujeme napravit, kým bychom měli být a čí svolení bychom mohli potřebovat, než budeme vděční za to, kým jsme. Můžeme dokonce stanovit mnoho omezení toho, jak jsme se naučili identifikovat se ve světě. Nemusíme nic dělat, mít ani být ničím, abychom si zasloužili vlastní přijetí a laskavost. Místo toho se můžeme obrátit k sobě a rozšířit dary milosrdnějšího vděčnosti za každý aspekt toho, kým jsme, přesně takoví, jací jsme. Za všechno. Tady. Teď. Dokonale nedokonalí. Nedokonale dokonalí.

Je nesmírně lidské – a kulturně podporováno – chtít na sobě pracovat, měnit se, zdokonalovat a snažit se „zlepšovat“. Ale než se vydáme na jakékoli úsilí o sebezdokonalování, osobní transformaci nebo transcendenci, je velká moudrost v tom, že se nejprve naučíme soucitně přijmout a pozorně si vážit sami sebe pro velkou plnost a pravdu o tom, kým jsme a jak jsme se sem dostali. Dobře nám poslouží, když se k sobě vztahujeme s doširoka otevřenýma očima a srdcem a s rozsáhlým a inkluzivním přijetím mnoha aspektů sebe sama, které jsme možná měli sklon popřít nebo k jejichž popírání nás ostatní předurčili. Vyhnané části. Patologizované způsoby bytí. Marginalizované pocity. Skryté bolesti. Posuzované citlivosti. Objevujeme laskavou schopnost empatie, když se naučíme vcítit se do svých zraněných míst s něžnou zvědavostí a péčí blízkého přítele.

Uznání, že sdílenou lidskou situací je zranitelnost, může nabídnout velkou úlevu a klid: způsoby, jakými se vnímáme jako „jiní“, zlomení a/nebo nedostateční, jsou bohužel spíše „normální“ než ne a často jsou zdrojem našich nejhlubších společných zkušeností a spojení s ostatními. Mnozí z nás dlouho trpí tím, že se cítíme „jiní“ a pak se cítíme ještě „jinější“ proto, že se cítíme jiní, nebo se cítíme špatně kvůli tomu, že se cítíme špatně. Strach z toho, že neděláme dost, se promítá do toho, že nejsme dost. Dělání něčeho špatného v nás může vyvolat pocit, že s námi je něco v nepořádku, nebo že se my sami naprosto mýlíme. Souzení, rozdělování se na kategorie a zášť vůči sobě samým může vést k ještě většímu opaku. Praxe zasahování do těchto sebesoudů – a do posuzování našich soudů – s bezpodmínečným přijetím, uznáním a soucitem je cestou k sebepřátelství.

Když přemýšlíme o spřátelení se sebou samými, můžeme k této praxi přistupovat jako k rozvíjejícímu se zážitku, pomalému a stabilnímu směřování k bezpodmínečné lásce. Můžeme se naklonit, hluboce naslouchat, trpělivě se soustředit na sebe a se zájmem a zvědavostí přijímat to, co se nám odhalí. Můžeme se těšit z objevování a pojmenovávání našich jedinečných zvláštností, zvláštností, anomálií a výstředností. Můžeme projevovat soucit a něhu k tomu, co je náročné. Můžeme praktikovat pozorování spíše než ponižování, spřátelení se spíše než neochotné. Můžeme se chovat tak, jak chceme být drženi, jak jsme byli kdysi drženi a jak se někdy můžeme cítit drženi v největším objetí sounáležitosti a Jednoty.

Jedním ze způsobů, jak se zapojit do praxe přátelství, je prozkoumávat a poznávat sami sebe, jako bychom hleděli na nádherné novorozeně. Naše přirozenost je nám v kojeneckém věku mnohem dostupnější. Pokud se k sobě dokážeme chovat s bezpodmínečnou něhou a péčí, kterou si přinášíme do nového života, můžeme se znovu poznat. Stát se – a zůstat – vtěleným je v mnoha ohledech zázrak. Pravidelně nám může vyrážet dech, když si budeme vychutnávat svou nádheru – ano, i uprostřed našeho nepořádku. Pokud budeme své zranitelnosti a citlivosti považovat za zdroje bohatých informací o tom, jak si zasloužíme a potřebujeme, aby s námi bylo zacházeno, a pokud se budeme ctít se soucitem a péčí, můžeme si vytvořit trvalé přátelství, které přinese požehnání do všech aspektů našeho života i do životů druhých.

Obecně se říká, že nemůžete milovat druhé, dokud nemilujete sami sebe. Zkušenost lásky, která je nedostupná těm, kteří nejprve nemilují sami sebe – dávání, přijímání, ztělesňování – je ve skutečnosti spíše otázkou míry. Ale z celkového hlediska života, proč nebýt k dispozici a nesdílet lásku v co největší míře? Proto je učení se a využívání příležitosti nabídnout si klíčové ingredience lásky – soucit, laskavost a vděčnost – velmi cenným zaměřením na to, jak být s ostatními. Odhodlaná praxe bezpodmínečného přátelství se sebou samým je formativním základem pro vlastnosti a schopnosti, které přineseme do všech kruhů našich vztahů, k prožívání našeho života ve všech jeho projevech a okamžicích a k naší schopnosti plně se nabídnout skutečné lásce ke světu.