Již delší dobu převládá domněnka, že pokud bude v pořádku národ, budou v pořádku i všechny lokality v něm. Nevidím důvod věřit, že je to pravda. V současnosti ve skutečnosti žije národ i místní ekonomika na úkor lokalit a místních komunit – jak všichni obyvatelé malých měst a venkova mají důvod vědět. Na venkově v Americe, která je v mnoha ohledech kolonií toho, co si vláda a korporace představují jako národ, většina z nás zažila ztráty, o kterých jsem mluvil; odchod mladých lidí, půdy a dalších takzvaných přírodních zdrojů a místní paměti. Cítíme se být stále více natlačeni do bezrozměrné přítomnosti, v níž je minulost zapomenuta a budoucnost, i v našich nejoptimističtějších „projekcích“, je odporná a děsivá. Kdo může toužit po budoucnosti, která je zcela určována záměry těch nejbohatších a nejmocnějších a kapacitami strojů?
Zůstávají tedy dvě otázky: Je možná změna k lepšímu? A kdo má moc takovou změnu provést? Stále věřím, že změna k lepšímu je možná, ale přiznám se, že moje víra je částečně naděje a částečně víra. Nikdo, kdo doufá ve zlepšení, by neměl nevidět a respektovat náznaky toho, že se možná blížíme k jakémusi historickému vodopádu, za kterým už změnou myšlení nebudeme moci nic jiného změnit. Víme, že ekologická, technologická nebo politická událost, kterou si dovolíme, nám může kdykoli odebrat sílu ke změně a ponechat v nás pouhou nutnost se jí podřídit. Kromě toho jsou tyto dvě otázky jedna: možnost změny závisí na existenci lidí, kteří mají moc se změnit.
Je tato pravomoc v současnosti v národní vládě? To se mi zdá krajně pochybné. Každému, kdo četl noviny během nedávné prezidentské kampaně, musí být jasné, že na nejvyšší vládní úrovni, správně řečeno, žádná politická diskuse neprobíhá. Mohou nám korporace pomoci? Z dlouhodobé zkušenosti víme, že korporace nepřevezmou žádnou odpovědnost, která by jim nebyla násilně uložena vládou. Záznamy o korporacích jsou napsány příliš jasně s prokazatelným poškozením, abychom od nich mohli hodně očekávat. Můžeme hledat pomoc na univerzitách? No, univerzity jsou stále více služebníky vlády a korporací.
Většina obyvatel města evidentně předpokládá, že je vše v pořádku. Žijí příliš daleko od vykořisťovaných a ohrožených zdrojů svého hospodářství, než aby museli předpokládat opak. Někteří lidé ve městech začínají být znepokojeni kontaminací vzduchu, vody a potravin, a to je slibné, ale zatím jich není tolik, aby to udělalo velký rozdíl. Ve „vnitřních městech“ je dost problémů na to, aby se z nich stala pravděpodobná místa změn, a změna v nich evidentně je, ale je to zoufalá a destruktivní změna. Jako by lidé z „vnitřních měst“ chtěli zdokonalit své vykořisťování jinými lidmi, ničí sebe i svá místa.
Mám pocit, že pokud se má někde začít zlepšovat, bude muset začít na venkově a ve venkovských městech. Není to kvůli nějaké vnitřní ctnosti, kterou lze venkovským lidem připsat, ale kvůli jejich okolnostem. Venkovští lidé žijí a žili dlouhou dobu na místě potíží. Každý den kolem sebe vidí stopy a jizvy vykořisťovatelského národního hospodářství. Nyní mají mnoho důvodů vědět, jak málo skutečné pomoci lze očekávat odjinud. Stále mají navíc zbytky místní paměti a místní komunity. A ve venkovských komunitách stále existují farmy a malé podniky, které lze měnit podle vůle a přání jednotlivých lidí.
V této těžké době neúspěšných očekávání veřejnosti, kdy přemýšliví lidé přemýšlejí, kde hledat naději, se ve své vlastní mysli stále vracím k myšlence na obnovu venkovských komunit. Vím, že jedno vzkříšené venkovské společenství by bylo přesvědčivější a povzbudivější než všechny vládní a univerzitní programy za posledních padesát let, a myslím si, že by to mohl být začátek obnovy naší země, protože obnova venkovských komunit v konečném důsledku znamená obnovu městských. Ale aby to bylo autentické, opravdové povzbuzení a skutečný začátek, muselo by to být vzkříšení, kterého dosáhla především komunita sama. Muselo by se to dít ne zvenčí poučením hostujících odborníků, ale zevnitř starodávným pravidlem sousedství, láskou k drahocenným věcem a přáním být doma.
COMMUNITY REFLECTIONS
SHARE YOUR REFLECTION