"Je při vědomí," říká sestra. Věřím tomuto vietnamskému veterináři s jeho tváří zjizvenou po akné a něžným rezignovaným srdcem. Jeho smutné oči mi pomáhají čelit tomu, co přichází. My dva stojíme vedle lůžka na onkologickém oddělení nemocnice Strong a díváme se na bezvládné tělo mého manžela Vica.
"Slyší vás," říká sestra, "ale je příliš vyčerpaný, než aby odpověděl. Můžete ho požádat, aby vám stiskl ruku."
Ano, mohl bych požádat Vica, aby mi stiskl ruku, pokud mě miluje. Ale o jeho lásce nepochybuji. Mohu ho požádat, aby stiskl, pokud mě slyší, ale on mě slyšet nepotřebuje. Potřebuje zemřít, takže ho nevolám zpět k životu a ke mně, ale ať zůstane u těžké práce s dýcháním. Dotýkám se ho a vdechuji jeho vůni, vtírám mu olej do rukou a nohou a modlím se o sílu, abych ho nechal jít. Došel jsem s ním na práh smrti a pověsil nohy přes římsu. Cítím rozlehlost propasti, ale dál už jít nemůžu.
Dva roky jsem se ho snažil zachránit. Oba jsme to zkusili, ale už nejsou žádné únikové cesty. Po letech boje mi jeho jemný průchod otevírá srdce a uklidňuje mou mysl. Tato tichá smrt je pro mě jeho posledním darem, i když pláču a šeptám na rozloučenou. Těsně po půlnoci vydechne. Čekám na nádech, který nepřichází.
Nevím, jak žít bez tohoto muže. Spoléhám na jeho hnědé oči, které na mě září. Dvacet dva let jsme se milovali, společně meditovali, přetvářeli naši zemi, vychovávali své syny a sdíleli své sny a strasti. Nevím, kdo jsem bez něj.
S přáteli sedíme u jeho těla šest hodin. Když dorazí sanitář, milující sestra mi pomůže zahalit Vica do čistých bílých prostěradel a zasunout jeho tělo do vaku.
Sjedeme výtahem dolů a jdeme směrem k nemocniční hale, stíníme si oči před sluncem dopadajícím skrz okna od podlahy až ke stropu. Lidé utíkají, berou kelímky s kávou, tlačí se, aby udeřili před sedmou hodinou ranní. Jsou vážní a zaujatí, oči odvrácené. Zdá se, že jsou za skleněnou stěnou, v jiném světě, na straně živých, zatímco já stojím na prahu, kde je smrt blíže než život.
Najdeme moje Subaru v garáži a naskládáme Vicovo oblečení a notebook na zadní sedadlo. Prodléváme, stojíme v bezmocném shluku, obměkčení záhadou smrti, které jsme právě byli svědky. Nestačí obejmout a poděkovat těmto štědrým přátelům za to, že mě na této cestě doprovázeli, ale je to vše, co musím dát.
"Jsi v pořádku řídit?" ptá se Anthony.
"Ano," odpovídám. "Následuj mě."
Řídím dolů po rampě parkovací garáže a jedu pomalu, aby to Anthony mohl dohnat ve svém pronajatém autě. Zastavuji se u prosklené budky obsluhy parkoviště. Moje tělo ví, jak počítat peníze a platit parkovné.
Jsem cizinec, právě jsem se vrátil z podsvětí. Viděl jsem smrt, syrovou a nezastavitelnou, a pochopil jsem, že moje vlastní smrt není vzdálená věc.
Anthony jede směrem k domovu v pomalém pruhu na New York State Thruway. Cestujeme po cizí půdě tohoto světa, neznámí obvyklé starosti dne.
Jak je možné cítit tak hluboký smutek a zároveň hlubokou vděčnost?
COMMUNITY REFLECTIONS
SHARE YOUR REFLECTION
9 PAST RESPONSES
Thank you Elaine , touched , moved and inspired . Death is a journey in transition to another birth depending on our karmas in our present life . There is a sadness no doubt when loses a loved one , recently I lost my mother to Dementia after a struggle lasting two years . In the end though she could not speak she just indicated through sign language that she wanted to move on , the suffering for her and those around her was too much to bear .
Those moments--so much pain, so close to death, the world is so terribly and beautifully alive. Thank you, Elaine.
Thank you, Elaine, for sharing your story. I feel the same sense of how will I live without the presence of my dear husband, when our time to part at death arrives.....The line "Love and Grief are a package deal" is the living paradoxical truth.
What a beautiful way of capturing this precious moment, death can be such a bittersweet experience, grateful for being able to read this and thank you to Elaine for sharing it.
RIP Vic
Wow!
So beautiful.
❤️
Beautifully touching, raw and real. Letting go is not easy and yet to allow a loved one to transition is so important. <3 <3 <3
Having read this before, I am always touched. Yes, how is it possible to have come from the underworld into the bright light of life. We touch death, and yet we must go on living in the light. Thank you for sharing your beautiful story. We are blessed to have loved so deeply, to have known another's soul so purely.