Věda všeho Je Jedna

Měli bychom lidi „zavolat ven“? Nebo je zavolat dovnitř?

Jak by měl bílý antirasista reagovat na rasistické poznámky jiného bílého člověka?

Jak by měl bílý antirasista reagovat na rasistické poznámky jiného bílého člověka? Jak se to změní, pokud je antirasista ze střední třídy a reaguje na předsudky někoho, kdo je z dělnické třídy?

Ve své knize Class Matters (Na třídě záleží) vypráví dlouholetá aktivistka a školitelka Betsy Leondar-Wright strhující příběh, který převrací konvenční moudrost naruby. Betsy, běloška ze střední třídy, byla organizátorkou skupiny proti jaderné energii v rasově a třídně smíšené čtvrti. Jediným členem dělnické třídy ve skupině byl bílý muž, kterému říká „Tom“, chytrý a oddaný člen skupiny.

'Nemám rád černochy'

Jednoho dne, cestou na demonstraci v autě, Tom řekl: „Nemám rád černochy a černoši nemají rádi mě.“

Betsy byla ohromená. Tam, kde by většina z nás s odsouzením zašla, její reakce pramenila ze zvědavosti. Jaké zkušenosti měl Tom s černochy? Tom vyrůstal v bílé čtvrti, která se postupně měnila v černošskou, kde zůstala malá skupina bílých rodin s nízkými příjmy a malá bílá parta teenagerů bojovala s černošskými gangy každý den.

Betsy jen poslouchala. Později si o těchto zážitcích znovu povídali. Tom nikdy nedělal žádná negativní zobecnění o černoších „a nikdy nebyl neuctivý k těm několika černošským členům naší skupiny“. Stále jen opakoval: „Neměli mě rádi a já jsem neměl rád je.“

Na konci každého rozhovoru Betsy klidně řekla, že má na černochy jiný dojem, a vyprávěla mu historky o svých přátelstvích a aktivistických zkušenostech s Afroameričany. Z toho, co jsem pochopil, se nijak nepokusila Toma hned přesvědčit ani ho kritizovat .

Další krok mi bere dech. O několik týdnů později strávila skupina sobotu sbíráním podpisů pod petici. Betsy dala Toma do páru s laskavým, tichým černošským gayem. Dala jim prostor, kde žili starší afroameričtí majitelé domů z nižší střední třídy.

Nakonec se Betsy zeptala Toma, jak to šlo. On jen řekl: „Jsem blázen do starých lidí.“ Betsy píše: „Ale už jsem ho nikdy neslyšela říkat něco o tom, že by neměl rád černochy.“

„Můžu to shrnout do dvou slov: Byl jsem uctivý a angažovaný.“

Příběh tím nekončí. Betsy se odstěhuje a pak o šest měsíců později přijede na návštěvu. Viděla Toma. Musím to celé přepsat:

„V okamžiku, kdy mě uviděl, překypoval historkou: ‚Betsy, poslouchej, co jsem udělala! Ten chlap, co pracoval v autoservisu, měl opravdu předsudky vůči černochům a pořád říkal ošklivé věci. Takže jednou tam byla odtahová služba a já musela poslat dva chlapy na opravdu dlouhou cestu. Tak jsem poslala tohohle předsudku s tímhle fakt milým černochem a než se vrátili, byli z nich jako kamarádi a teď už takovéhle kecy neříká!‘ Zářil na mě. Zasmála jsem se, objala ho a řekla mu, že to zvládl dobře.“

Betsy ukazuje, co v této situaci udělala správně.

• Nikdy se nevzdala své sympatie a respektu k Tomovi jako k v zásadě dobrému člověku.
• Nejdřív naslouchala a učila se jeho příběh.
• Nenechala to být jen tak: „Brala jsem jako nesnesitelné, že tento energický aktivista kvůli své minulosti uvízne v víře v škodlivé dezinformace. Přišla jsem na to, jak s tím něco udělat, něco, co mu dalo uznání za to, že má inteligenci a schopnost si věci vyřešit sám.“
• Dala tomu čas, strávila týdny pouhým sdílením svých různých multikulturních zkušeností, než přímo řekla, že v jeho rasistických komentářích vidí problém. „Je to jeden z mála případů, kdy jsem se držela základního pravidla „já-prohlášení“ tváří v tvář prudkému nesouhlasu.“
• Jinde Betsy píše: „Budujte si vztahy nejen s lidmi, na které se utlačující projevy zaměřují, ale budujte si vztah i s pachatelem a mluvte s ním pokorně jako s někým, kdo ve vašem životě také řekl utlačující věci, jako jsme to udělali my všichni.“

Protože se jedná o Betsy Leondar-Wrightovou, je ve vyprávění tohoto příběhu bolestně upřímná: „Tuto zkušenost můžu shrnout do dvou slov: Byla jsem uctivá a angažovaná... Mnohem častěji jsem byla uzavřená a odsuzující.“

Klasifikace „vyvolání“

„Uzavřenost a odsuzování“ se v aktivistických kruzích může jevit jako „upozorňování na sebe“. V rozhovoru pro PN to Betsy popisuje takto: „Myšlenka, že jakmile je řečeno něco, co je vnímáno jako necitlivé nebo utlačující, je vaší povinností jako spojence nebo někoho, kdo je cílem útlaku, okamžitě promluvit a okamžitě před skupinou pojmenovat osobu, která udělala něco špatně, a co je na tom špatně.“

Betsy plně souhlasí s tím, aby se v případě něčeho tíživého stalo něco závažného, ​​ale v tomto druhu reakce vidí zásadní problémy.

Říká, že George Lakey byl „brilantně výmluvný“ v tom, že označil kritizování za třídní problém (byl první, kdo to takto viděl): „Myslí si, že se to lidé učí na elitních vysokých školách, kde se učí soudit a být velmi kritičtí k ostatním.“

George v knize Facilitating Group Learning (Facilitating skupinové učení) píše: „Jaký systém se zabývá tříděním, prověřováním, opravováním a známkováním, aby se zajistilo, že se lidé seřadí? Jeden takový systém znám, je třídní společnost.“ V níž je úkolem střední třídy řídit pracující.

George, čerpající z desetiletí výcviku a aktivismu, poznamenává: „Účastníci, kteří se této role [dohlížejí na policii a upozorňují na represivní chování] nejčastěji ujímají, pocházejí, a to významně, ze střední nebo majetnické třídy, nebo pokud patří do dělnické třídy, absolvovali vysokou školu a osvojili si hodnoty managementu a kontroly.“ (Sám George je z dělnické třídy s vysokoškolským vzděláním.)

George pokračuje: „Abstraktní charakter normy upozorňování je sám o sobě prozrazující. Norma upozorňování není založena na životní zkušenosti s tím, co funguje [při změně postojů lidí]... Upozorňování je spíše založeno na povinnosti nadřízeného k nápravě. “

Jinými slovy, vykřikování je součástí kultury profesionálů a střední třídy. Je to, slovy George, další způsob, jakým „klasismus podkopává učení“.

V našem rozhovoru Betsy popisuje důsledky upozorňování: „Je to pro lidi ostuda. Nejčastější reakcí je, že osoba, která je „upozorněna“, skupinu opustí a už se nikdy nevrátí. Vůbec to není užitečné. Jiní lidé jsou extrémně opatrní a používají žargon, kterému vlastně ani nerozumí, nebo prostě vůbec nic nezmíní.“

„Jděte za tím člověkem, který řekl tu urážlivou věc. Navažte s ním vztah. Investujte.“

Betsy střídá svou mainstreamovou a marginální identitu, aby jasněji vyjádřila skromnější přístup k práci proti útlaku, který upřednostňuje: „Když mluvím jako bílá osoba, my všichni bílí lidé, existují věci, kterým na rasismu nerozumíme. Vím, že v případě sexismu a homofobie, kde jsem terčem [jako žena a lesba], to lidé samozřejmě ignorují! Děje se to pořád. Ale nemyslím si, že existují dva druhy chlapů: sexističtí chlapi a chlapi „dobří spojenci“. Je to kontinuum! Každý dělá chyby, většina lidí má dobrou vůli a postupně si zvyšuje povědomí.“

V takových situacích je podle Betsy obzvláště důležité být opatrný, „pokud jste v privilegovanější pozici a máte co do činění s méně zkušeným aktivistou, ale zejména s lidmi z dělnické třídy a chudými lidmi, když si vysokoškolsky vzdělaný člověk myslí, že něco je utlačující“.

Betsy poznamenává: „V polovině případů jde o nedorozumění nebo jen o nějaký žargon, který někdo nezná.“

Na rozdíl od „provolání“ existuje „provolání“. Betsy říká: „Mnoho lidí, kteří říkají, že bychom se místo toho měli „provolávat“, jsou ženy jiné barvy pleti, z nichž některé pocházejí z dělnického prostředí, které říkají něco jako: ‚Jděte za tím člověkem, který řekl tu urážlivou věc. Navažte s ním vztah. Investujte.‘“

A v tomto bodě rozhovoru Betsy zmiňuje příběh Toma a to, co udělala dobře, když se s ním spřátelila a dala mu příležitost změnit názor na černochy. To bylo „zavolání“.

V knize Class Matters Betsy uzavírá tuto část tím, že Tomovi připisuje zásluhy za vzácnou ochotu nechat se od někoho jiného něco naučit, a také za obdivuhodnou schopnost předat stejný dar někomu jinému.

Její poslední slova: „Vzpomeňte si na Afroameričana, který strávil den prací s někým, koho mohl podezřívat z předsudků vůči němu, a jehož šarm zabral.“