Tři myšlenky. Tři rozpory. Nebo ne.

Jmenuji se Hannah. A tohle je palindrom. To je slovo, které se dá hláskovat stejně dopředu i dozadu, pokud ho umíte hláskovat. Ale věc je...

(Smích)

Celá moje rodina má palindromická jména. Je to taková tradice. Máme mámu, tátu --

(Smích)

Bani, tati.

(Smích)

A můj bratr, Kayak.

(Smích)

Tak vidíš. To je jen trochu vtip.

(Smích)

Ráda začínám vtipem, protože jsem komička. Dvě věci o mně už víte: jmenuji se Hannah a jsem komička. Neztrácím čas. A tady je třetí věc, kterou o mně můžete vědět: Nemyslím si, že jsem kvalifikovaná k tomu, abych říkala, co si myslím. Odvážný způsob, jak začít řeč, ano, ale je to pravda. Vždycky jsem měla velké potíže s tím, abych své myšlenky proměnila v mluvení. Takže se zdá trochu rozporuplné, že někdo jako já, kdo je tak špatný v konverzaci, by mohl být něčím jako stand-up komik. Ale vidíte. Vidíte. Je to tak, jak to je.

Nejdřív jsem si zkusil stand-up komedii -- komedii... Chápete? Chápete? Chápete?

(Smích)

Poprvé jsem se stand-up comedy pokusil koncem dvacátých let a přestože jsem byl patologicky stydlivý, prakticky němý, s nízkým sebevědomím a nikdy předtím nedržel mikrofon v ruce, věděl jsem, jakmile jsem vešel a postavil se před publikum, věděl jsem, ještě než jsem pronesl svůj první vtip, že mám stand-up opravdu rád a stand-up má rád mě. Ale za nic na světě jsem nemohl přijít na to proč. Proč můžu být tak dobrý v něčem, v čem jsem byl tak špatný?

(Smích)

Prostě jsem to nedokázal pochopit, nedokázal jsem to pochopit. Tedy, dokud jsem to nedokázal.

Než vám teď vysvětlím, proč můžu být dobrý v něčem, v čem jsem tak špatný, dovolte mi, abych do vaší práce vnesl další rozpor a řekl vám, že krátce poté, co jsem přišel na to, proč tomu tak je, jsem se rozhodl s komedií skončit. A než vám vysvětlím tu malou opoziční kočičku, kterou jsem právě hodil mezi přemýšlivé holuby, dovolte mi říct vám také toto: odchod odstartoval mou komediální kariéru.

(Smích)

Jako, opravdu jsem to rozjel, až do bodu, kdy jsem se po odchodu s komedií stal nejdiskutovanějším komikem na planetě, protože jsem zřejmě ještě horší v plánování odchodu do důchodu než v vyjadřování vlastního názoru.

Kromě toho, že jsem vám doposud poskytl pár biografických detailů, jsem vám nepřímo sdělil, že mám tři myšlenky, o které se s vámi dnes chci podělit. A to jsem udělal sdílením tří rozporů: za prvé, špatně mluvím, dobře mluvím; přestal jsem, nepřestal jsem. Tři myšlenky, tři rozpory. Pokud vás zajímá, proč jsou na mém takzvaném seznamu tří jen dvě věci --

(Smích)

Připomínám vám, že je to doslova seznam rozporů. Jen tak dál.

(Smích)

Lidé z TEDu mi poradili, že u tak dlouhého projevu je nejlepší držet se jen jednoho nápadu. Řekl jsem ne.

(Smích)

Co by věděli?

Abych vysvětlil, proč jsem se rozhodl ignorovat to, co je zjevně velmi dobrá rada, chci vás vrátit na začátek této přednášky, konkrétně k mému vtipu s palindromem. Tento vtip využívá můj oblíbený trik komiků, pravidlo tří, kdy vyslovíte tvrzení a toto tvrzení podpoříte seznamem. Celá moje rodina má palindromická jména: máma, táta, babička, táta. První dvě myšlenky na tomto seznamu vytvářejí vzorec a tento vzorec vytváří očekávání. A pak třetí věc – bum! – Kajak. Cože? To je pravidlo tří. Jedna, dva, překvapení! Ha ha.

(Smích)

Pravidlo tří není jen zásadní pro způsob, jakým dělám své řemeslo, ale je také zásadní pro způsob, jakým komunikuji. Takže pro nikoho nic měnit nebudu, ani pro TED, který, jak zdůrazním, znamená tři myšlenky: technologie, zábava a blbci.

(Smích)

Funguje to pokaždé, že?

Ale abyste se jako profesionální komik prosadili, potřebujete víc než jen vtipy. Musíte být schopni kráčet po té tenké hranici mezi okouzlujícím a odzbrojujícím. A zjistila jsem, že nejúčinnějším způsobem, jak si vytvořit množství kouzla, které jsem potřebovala k vyvážení své odzbrojující osobnosti, nebyly vtipy, ale příběhy. Takže mé stand-up vystoupení jsou plné příběhů: příběhů o dospívání, mého coming outu, příběhů o zneužívání, kterému jsem byla vystavena za to, že jsem nejen žena, ale i velká žena a mužská žena středobodu. Pokud sledujete mou práci online, podívejte se na komentáře níže, kde najdete příklady zneužívání.

(Smích)

Je to ta chvíle v projevu, kdy zařadím druhý rychlostní stupeň a povím vám příběh o všem, co jsem právě řekl.

V posledních několika dnech svého života byla moje babička obklopena lidmi, spoustou lidí, protože moje babička byla milující matriarchou velké a milující rodiny. Pokud jste si to ještě neuvědomili, jsem členem této rodiny. Měl jsem to štěstí, že jsem se s babičkou mohl v den její smrti rozloučit. Ale protože už byla v té době uzavřená sama v sobě, bylo to tak trochu jednostranné loučení. Takže jsem přemýšlel o spoustě věcí, o věcech, o kterých jsem dlouho nepřemýšlel, jako o dopisech, které jsem babičce psal, když jsem nastoupil na univerzitu, dopisech, které jsem plnil vtipnými příběhy a anekdotami, které jsem pro její pobavení přikrášloval. A vzpomněl jsem si, jak jsem nedokázal vyjádřit úzkost a strach, které mě naplňovaly, když jsem se snažil vytesat svůj maličký život do světa, který se mi zdál příliš velký. Ale vzpomněl jsem si, že jsem v těchto dopisech nacházel útěchu, protože jsem je psal s myšlenkou na babičku. Ale jak se svět stával čím dál tím ohromujícím a moje schopnost se s ním vypořádat se zhoršovala, ne zlepšovala, přestal jsem ty dopisy psát. Prostě jsem si nemyslela, že mám život, o kterém by babička chtěla číst.

Babička nevěděla, že jsem gay, a asi šest měsíců před svou smrtí se mě z ničeho nic zeptala, jestli mám přítele. Pamatuji si, jak jsem se v tu chvíli vědomě rozhodl, že se babičce nepřiznám. A udělal jsem to, protože jsem věděl, že se její život blíží ke konci a můj čas s ní je omezený, a nechtěl jsem mluvit o tom, v čem jsme se lišili. Chtěl jsem mluvit o tom, jak jsme byli spojeni. Tak jsem změnil téma. A v té době se mi to zdálo jako správné rozhodnutí. Ale když jsem byl svědkem toho, jak se babiččin život blíží ke svému nevyhnutelnému konci, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem, že jsem udělal chybu, když jsem se s ní nepodělil o tak významnou část svého života. Ale také jsem věděl, že jsem promeškal svou příležitost, a jak babička vždycky říkávala: „No, tohle je všechno součástí polévky. Teď už je pozdě vyndávat cibuli.“

(Smích)

A přemýšlela jsem o tom a přemýšlela jsem o tom, jak jsem se jako dítě musela vypořádat s příliš mnoha problémy, vyrůstat jako gay ve státě, kde byla homosexualita nelegální. A s tou myšlenkou jsem si uvědomila, jak pevně jsem byla omotaná úponky svého vlastního internalizovaného studu. A s tím jsem přemýšlela o všech svých traumatech: násilí, zneužívání, znásilnění. A se vším tím shlukem myšlenek se mi v mysli neustále objevovala myšlenka, otázka, na kterou jsem neměla odpověď: Jaký je účel mého člověka?

Z celé rodiny jsem se cítila nejvíc podobná své babičce. Máme nejvíc společných rysů. V dnešní době už tolik ne. Smrt lidi opravdu změní. Ale to...

(Smích)

je smysl pro humor mé babičky. Ale člověk, se kterým jsem se na světě cítila nejblíže, byla matka, babička, prababička, praprababička. Já? Představovala jsem úplný konec své větve rodokmenu. A nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem s kmenem stále spojena. Jaký byl účel mého člověka?

Rok po smrti mé babičky byl nejintenzivněji tvůrčím rokem mého života. A myslím, že je to proto, že se mi myšlenky nakonec spíše shromažďují, než rozptylují. Můj myšlenkový proces není lineární. Myslím vizuálně. Vidím své myšlenky. Nemám fotografickou paměť a ani moje hlava není statická galerie rozumně sesbíraných úlomků myšlenek. Spíš mám neustále se vyvíjející jazyk hieroglyfů, který jsem si vytvořila a kterému plynule rozumím a s nímž dokážu hluboce přemýšlet. Ale s překladem mám problém. Neumím malovat, kreslit, sochat ani psát galanterii, a co se týče psaného slova, jsem v něm docela dobrá, ale je to mučivý proces překladu a nemyslím si, že to funguje. A co se týče vyjadřování vlastního názoru, jak jsem řekla, nejsem v tom moc dobrá. Řeč mi vždycky připadala jako nedostatečný zmrazený snímek života uvnitř mě. To vše jen proto, abych řekla, že jsem vždycky rozuměla mnohem víc, než jsem kdy dokázala sdělit.

Asi rok před babiččinou smrtí mi byl oficiálně diagnostikován autismus. Pro mě to byla převážně dobrá zpráva. Vždycky jsem si myslel, že si nedokážu zařídit život jako normální člověk, protože jsem byl depresivní a úzkostný. Ale ukázalo se, že jsem byl depresivní a úzkostný, protože jsem si nedokázal zařídit život jako normální člověk, protože jsem nebyl normální člověk a nevěděl jsem to. Tím nechci říct, že se stále nebojuji. Abych byl upřímný, každý den je trochu boj. Ale alespoň teď vím, s čím bojuji, a dostat se na startovní čáru normálu to není. Můj boj nespočívá v tom, uniknout bouři. Můj boj spočívá v tom, najít oko bouře co nejlépe.

Kromě obvyklého způsobu, jakým my, neurodivergentní typy, nacházíme klid – opakující se chování, rutina a obsesivní myšlení – mám pro sebe další překvapivou bránu do oka bouře: stand-up comedy. A pokud potřebujete další důkaz, že jsem neurodivergentní, ano, jsem klidný a dělám něco, co většinu lidí děsí k smrti. Uvnitř jsem skoro mrtvý.

(Smích)

Diagnóza mi dala rámec, na který jsem mohla pověsit části sebe sama, které jsem nikdy nemohla pochopit. Můj neuspořádaný člověk se najednou zmocnil záchvatu strachu a na chvíli jsem se cítila nadšená nově nabytou sebedůvěrou ve své myšlení. Ale po smrti babičky se tato sebedůvěra zhroutila, protože myšlení je způsob, jakým truchlím. A v tom zármutku z myšlenek jsem najednou s takovou jasností viděla, jak hluboce jsem byla a vždycky jsem byla izolovaná. Jaký byl účel mého člověka?

Začala jsem hodně přemýšlet o tom, kolik toho má autismus a PTSD společného. A začala jsem se bát, protože jsem měla obojí. Dokážu je někdy rozmotat? Vždycky mi říkali, že cesta z traumatu vede přes soudržný příběh. Měla jsem soudržný příběh, ale stále jsem byla vydána na milost a nemilost svým traumatům. Všechna jsou součástí mé polévky, ale cibule stále štípala. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem své příběhy vyprávěla pro smích. Odstraňovala jsem temnotu, odstraňovala bolest a držela se svého traumatu pro pohodlí svého publika. Spojovala jsem ostatní lidi skrze smích, ale přesto jsem zůstala hluboce odpojená. Jaký byl účel mého člověka? Neměla jsem odpověď, ale měla jsem nápad. Měla jsem nápad říct svou pravdu, celou, ne sdílet smích, ale sdílet doslovnou, niterní bolest svého traumatu. A myslela jsem si, že nejlepší způsob, jak to udělat, bude prostřednictvím komediální show.

A přesně to jsem udělal. Napsal jsem komediální show, která nerespektovala pointu, tu pointu, kde se od komiků očekává a důvěřuje, že si své údery vyhrají a promění je v lechtání. Nepřestal jsem. Prorazil jsem tuhle metaforickou pointu až do nitra svého publika. Nechtěl jsem je rozesmát. Chtěl jsem jim vyrazit dech, šokovat je, aby si mohli poslechnout můj příběh a udržet mou bolest jako jednotlivci, ne jako bezduchý, smějící se dav. A přesně to jsem udělal a nazval jsem tu show „Nanette“. Mnoho lidí...

(Potlesk)

Mnozí tvrdí, že „Nanette“ není komediální seriál. A i když mohu souhlasit, že „Nanette“ rozhodně není komediální seriál, tito lidé se stále mýlí –

(Smích)

Protože svůj argument formulovali tak, že říkají, že jsem selhal v komedii. Neselhal jsem v komedii. Vzal jsem si všechno, co jsem o komedii věděl – všechny triky, nástroje, know-how – vzal jsem si to všechno a s tím jsem komedii rozbil. Nemůžete rozbít komedií, pokud v komedii selžete. Ochablé budiž tvé kladivo.

(Smích) (Potlesk)

To nebyl můj cíl. Cílem nebylo jen rozbít komedii. Cílem bylo rozbít komedii, abych ji mohl znovu vybudovat a přetvořit, reformovat ji do něčeho, co by lépe pojalo vše, co jsem potřeboval sdílet, a to jsem měl na mysli, když jsem řekl, že s komedií končím.

Teď si pravděpodobně říkáte: „Jo, fajn, ale jaké jsou ty tři myšlenky přesně? Je to trochu vágní.“

Jsem rád/a, že jsem předstíral/a, že ses ptal/a.

(Smích)

Jsem si jistý, že už vás dost znáte tři nápady. Podle všeho je to chytrá parta, takže bych se vůbec nedivil. Ale možná vás překvapí, že tři nápady nemám. Říkal jsem vám, že tři nápady mám, a to byla lež. To bylo naprosté zavádění – jsem velmi vtipný. Místo toho jsem si vzal celé hrsti svých nápadů jako semínka a rozptýlil je po celé své přednášce. A proč jsem to udělal? No, kromě keců a chichotu se to scvrkává na něco, co vždycky říkávala moje babička. „Nejde o zahradu, ale o zahradničení.“ A „Nanette“ mě naučila pravdu o této pravdě. Plně jsem očekával, že když poruším smlouvu komedie a vyprávím svůj příběh v celé jeho pravdě i bolesti, posunu mě to ještě hlouběji na okraj života i umění. Očekával jsem to a byl jsem ochoten zaplatit tuto cenu, abych řekl svou pravdu. Ale to se nestalo. Svět mě neodstrčil. Přitáhlo mě to blíž. Prostřednictvím aktu odpojení jsem našel spojení. A trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že to, co je jádrem tohoto rozporu, je zároveň jádrem rozporu v tom, proč můžu být tak dobrý v něčem, v čem jsem tak špatný.

Víte, v reálném světě se mi těžko mluví s lidmi, protože moje neurodiverzita mi ztěžuje myslet, poslouchat, mluvit a zpracovávat nové informace současně. Ale na pódiu nemusím přemýšlet. Své myšlenky si připravím s dostatečným předstihem. Nemusím poslouchat. To je vaše práce.

(Smích)

A vlastně ani nemusím mluvit, protože, striktně vzato, recituji. Takže mi nezbývá nic jiného, ​​než se ze všech sil snažit navázat skutečné spojení se svým publikem. A pokud mě zkušenost s „Nanette“ něco naučila, tak je to to, že spojení nezávisí jen na mně. Vy hrajete roli. „Nanette“ možná začala ve mně, ale nyní žije a roste v celém světě jiných myslí, myslí, které nesdílím. Ale věřím, že jsem propojená. A v tom je mnohem větší než já, stejně jako je smysl lidské existence mnohem větší než my všichni. Dělejte si z toho, co chcete.

Děkuji a ahoj.

(Potlesk)