Co Jsem Se naučil Od dětí Ve svém životě

Když se snažím porozumět světu, často si vzpomenu, že vše, co se opravdu potřebuji naučit, se mohu naučit od dětí. Mohu se učit z úžasu, s nímž vidí svět, z jejich schopnosti žít úplně v každém okamžiku, ze způsobu, jakým se mohou svobodně smát i plakat, z jejich bezpodmínečné lásky, důvěry a víry.

Často přemýšlím, proč a jak a kdy ztrácíme věci, o kterých víme, že jsou přirozené a správné, když jsme děti. Většinu toho, co jsem se naučil o chamtivosti a její opačné dobročinnosti, jsem se naučil od dětí ve svém životě. V začátcích Akanksha si pamatuji, jak jsme pro naše děti organizovali párty v klubu. Kolem her, balonů, žetonů a zmrzliny bylo mnoho vzrušení.

Pamatuji si, jak jsem si všiml, že Parsuram, jeden z našich pětiletých dětí, právě stál se svou zmrzlinou, a když jsem se zeptal proč, řekl, že si ji chce vzít domů, aby se o ni podělil se svou sestrou. Řekl jsem mu, že se to rozpustí. Řekl, že je to v pořádku. Opravdu to chtěl sdílet se svou sestrou.

Když bylo mé dceři Samaře osm, připravovala se na svůj školní sportovní den na závod ve třech nohách a přišla domů nadšená, aby mi řekla, že její partner byl její nejlepší kamarád Parthavi. Parthavi a Samara byly nejlepší kamarádky čtyři roky. Moje reakce byla, že jsem se zeptal Samary, jestli má větší smysl najít si partnera, který by byl blíž její výšce. Je těžké vyhrát, řekl jsem, když jste oba tak odlišní. Pamatuji si, jak se tvář mé dcery změnila a ona se na mě podívala a řekla: "Mami, co je důležitější? Vyhrát, nebo zklamat svou nejlepší kamarádku?"

Začátkem tohoto roku jsem potkal Raghu. Raghu byl jako dítě postižen dětskou obrnou a přestal používat nohy. Sdělil, že když mu bylo 15 a žil v chudé venkovské rodině, šel ke svým rodičům a řekl jim, že pro ně nechce být zátěží a odchází z domova. Raghu nastoupil do vlaku bez peněz, přistál ve službě u Gurdwary a našel si cestu do Ahmedabadu, kde nyní vede významnou část nevládní organizace pracující s venkovskými ženami a ručními výrobky. Kde jsi vzal sílu, zeptal jsem se. V 15? V blízkosti Raghu se cítíte klidní a vyrovnaní. Síla je uvnitř nás, odpověděl. Potřebujeme jen vědět, že tam je, a hledat to.

Přemýšlím o tom, proč se Parsuram, Samara a Raghu rozhodly dávat a nebrat. Proč se chtělo pětileté dítě podělit o zmrzlinu, proč si osmileté dítě vybralo přátelství před výhrou, proč se patnáctileté dítě rozhodlo zařídit si život, aby nebyl přítěží pro bojující rodinu. Zdálo se, že všichni tři pochopili, co je důležité. Zdálo se, že všichni tři pochopili, že mír a štěstí pramení z toho, že děláme něco pro druhé. Všichni tři mě naučili trochu víc o naší nekonečné schopnosti myslet mimo sebe.

A myšlení mimo sebe způsobuje tak důležité vlnky. Pamatuji si, jak jsem se jednoho horkého, zaprášeného bombajského odpoledne zastavil, abych si promluvil s malou dívkou na ulici. Chtěla peníze, a když jsem řekl ne, ukázala na prodavače kokosů přes ulici. Pamatuji si, jak jí trvalo pět celých minut, než vybrala největší kokosový ořech, který našla, a jak jsme seděli na ulici s našimi kokosy, zatímco si se mnou povídala o asi šestiletých věcech. Jak jsme tam seděli, pozoroval nás muž naproti přes ulici, pak přešel, vytáhl z tašky jablko a dal ho holčičce. Připadalo mu, jako by to vždy chtěl udělat, ale nebyl si jistý. Potřeboval jen vidět, jak to dělá někdo jiný.

Před čtyřmi lety se ve škole Riverside v Ahmedabadu zrodil malý projekt s názvem Design for Change. Cílem bylo dát dětem příležitost změnit na světě něco, s čím nebyly spokojené. Dnes děti ve 38 zemích navrhují a realizují projekty pro změnu. Od boje proti dětským sňatkům až po vyjednávání se školami za účelem snížení hmotnosti jejich školních tašek, 20 milionů dětí myslí mimo sebe.

Minulý týden jsem v Chile vešel do školy pro chudé a viděl jsem děti, jak diskutují o projektu, který právě dokončily: založily kapelu v komunitě, aby přilákaly lidi do prostoru, kde sbírali zatoulaná štěňata k adopci. Byl jsem ohromen, když jsem viděl, že touha po změně se rozšířila i na děti na druhém konci světa. Náhodou jsem vešel do této třídy.

V takových školách je rozmístěno pět set členů Teach For India , kteří neúnavně pracují na tom, aby své děti dostali na jinou životní cestu. Stále více vidím, jak se jejich vliv šíří. Rodiče začínají přemýšlet jinak. Ostatní učitelé ve školách vytvářejí nové vize vzdělávání. Společnost začíná vidět, že výuka je aspirační. A po dvouletém stipendiu Teach For India Fellowship pracuje rostoucí síla absolventů napříč sektory na ukončení nerovnosti ve vzdělávání.

Máme nekonečnou schopnost dávat. Často se ptám sám sebe, jak mohu dát více, a jít tedy příkladem pro naše děti. Připomínám, že Gándhí mluvil o tom, jak je dost pro naši potřebu, ale ne pro naši chamtivost. Jak s. Cyril otevřela svou školu v Kalkatě 300 dívkám z ulice a řekla rodičům, že stejně jako učí matematiku, učí také soucitu.

Představuji si svět, kde myslíme mimo sebe, takže svět, který tvoříme, je laskavější, shovívavější, jemnější. Zajímalo by mě, jak můžeme udělat dobrou naši výchozí možnost. Zajímalo by mě, jak by svět vypadal, kdyby bylo snazší dávat než brát, snazší sdílet než hromadit, snazší být dobrý než ne. Zajímalo by mě, jak by svět vypadal, kdybychom se od svých dětí naučili víc.