Morální Odvaha a příběh Sestry Megan Riceové

Zůstat ve vězení do konce života je největší poctou, jakou mi můžete prokázat: příběh sestry Megan Riceové

Odkud se bere morální odvaha – energie a síla k tomu, aby se postavila mnohem větším mocnostem a transformovala je? Vězeňská korespondence nabízí některé odpovědi.

Zdroj: http://climateviewer.com . Všechna práva vyhrazena.

Továrna na jaderné zbraně Y-12 v Oakridge v Tennessee má být nedobytná. Ale 28. července 2012 84letá jeptiška jménem sestra Megan Riceová prorazila řadu vysoce zabezpečených plotů obklopujících elektrárnu a dostala se k bunkru s uranem uprostřed komplexu. Doprovázeli ji Greg Boertje-Obed (57) a Michael Walli (63) .

Trojice potřela stěny bunkru biblickými odkazy, jako například „ovocem spravedlnosti je mír“ a po zemi rozptýlila malé lahvičky s lidskou krví. Pak se posadili na piknik. Když dorazili členové ochranky, nabídli jim trochu chleba, svíčku, Bibli a kytici bílých růží.

O dva roky později byli Rice, Walli a Boertje-Obed odsouzeni k trestům odnětí svobody v rozmezí tří až pěti let a k náhradě škody způsobené závodu ve výši 53 000 dolarů – což výrazně převyšuje odhady předložené u soudu. Rice, která z těchto tří dostala nejkratší trest, byla poslána do vazebního centra v Knoxville v Tennessee a poté převezena do věznice v Ocille v Georgii. Zbytek trestu si nyní odpykává v Metropolitním vazebním centru v Brooklynu ve státě New York.

Když se jí soudce Amul Thapar u soudu ptal na její jednání, Riceová mu odpověděla , že jejím činem bylo upozornit na americké zásoby jaderných zbraní, které ona a její spoluobžalovaní považovali za nezákonné a nemorální. Chtěli také odhalit neúčinnost bezpečnostních systémů, které měly tyto zbraně chránit před krádeží nebo poškozením. „Byli jsme si plně vědomi rozsáhlých ztrát, které jaderné zbraně již lidstvu způsobily,“ napsala Riceová později v dopise svým příznivcům, „a uvědomujeme si, že veškerý život na Zemi by mohl být vyhuben úmyslnou, náhodnou nebo technickou chybou. Naše jednání odhalilo skladování materiálů pro výrobu zbraní, které bylo záměrně skryto před širokou veřejností. Výroba, renovace, hrozba nebo použití těchto zbraní hromadného ničení porušuje základní pravidla a principy, podle kterých se všichni snažíme žít přátelsky jako lidské bytosti.“

Všichni tři obžalovaní byli shledáni vinnými ze „ sabotáže národní obrany “. Těsně před vynesením rozsudku Rice učinil u soudu prohlášení, které skončilo takto: „Musíme promluvit a rádi za to zemřeme. Zůstat ve vězení po zbytek života je největší poctou, jakou mi můžete prokázat. Prosím, nebuďte ke mně shovívaví. Byla by to pro mě čest, kdyby se to stalo.“

Na čtených zprávách o procesu mě nejvíce zaujala nejen upřímná nebojácnost těchto slov, ale i klid a absence zlomyslnosti, s nimiž byla pronesena – jako by vzhledem k Riceovu věku představovala jednoduchou, přímočarou a legitimní pravdu, a ne potenciální rozsudek smrti za mřížemi.

To mě přimělo k zamyšlení. Odkud se bere taková morální odvaha – energie a síla, které jsou potřeba k tomu, aby se postavily mnohem větším mocnostem a transformovaly je? Rozhodl jsem se tedy napsat sestře Riceové do vězení, aniž bych očekával odpověď.

Ale odpověděla, v dopisech psaných ručně bezchybným písmem na standardním linkovaném vězeňském papíru. Dopisy byly plné spontánních dodatků a oprav na poslední chvíli vkládaných do okrajů; klíčová slova tučně, velkými písmeny a podtržená; text běžel nahoru, dolů a do stran, jak jedna myšlenka vedla k druhé. Z naší korespondence a z Riceových dopisů jejím podporovatelům, které jsou k dispozici zde , vyplynulo jedno společné téma: všechno je spojeno v dobrém i ve zlém, od způsobu, jakým jsme vychováváni jako děti („Nikdy jsme nebyli naplácani ani na nás nekřičeli, když jsme vyrůstali“), až po naše jednání vůči sobě navzájem jako dospělí („V každé fázi života je zneužíváním a násilím způsobena velká škoda“) až po militaristickou politiku národů.

Pro Riceovou je nemorálnost jaderných zbraní spojena s nespravedlnostmi, kterých byla svědkem na vlastní oči v dehumanizujících podmínkách vězeňského systému. Obojí pramení z kultury násilí v USA, která je na každém kroku posilována loajalitou k vojensko-průmyslovému komplexu a zájmům, kterým slouží, a která se jako jed prosakuje do institucí věznic a policie, škol a dokonce i rodin.

„Vězni přicházejí, již zneužívaní, aby zažili přeplněné vězeňské systémy a zpackanou justici,“ píše v jednom ze svých dopisů. „Viděla jsem zbytečné krádeže ze strany úředníků a odepírání používání brýlí značnému počtu vězňů (takže nemohou číst) a absenci adekvátních programů pro skutečný, kreativní růst prostřednictvím regeneračních léčebných procesů. Místo zapojení do jakýchkoli produktivních aktivit… dozorci ztrácejí čas vymýšlením způsobů, jak dále obviňovat, trestat a potlačovat nejzranitelnější občany. Osobně jsem byla obviněna ze tří případů za odmítnutí osobní prohlídky, tj. 1) držení kancelářské sponky (mezi mými privilegovanými právními dokumenty) a jedné kovové spony na papírové obálce s názvem „nebezpečný kontraband“; 2) nedodržování zákonných pravidel; a 3) zasahování do prohlídky, za což jsem byla shledána vinnou a poté jsem dostala 31 dní karantény . V mé karanténě bylo 7 spoluvězňů odsouzených za věci, jako je rezervace jedné pilulky na artritidu, kterou si vězeň mohl vzít na noc, aby mohl spát (což bylo označeno jako „hromadění pilulek“).“

Stejně důležité je, že tuto kulturu násilí lze systematicky zvrátit prostřednictvím propojených osobních a politických akcí. Pro Riceovou, Walliovou a Boertje-Obeda tento proces končí „transformací zbraní hromadného ničení na udržitelné životodárné alternativy“, ale začíná modelováním radikálně odlišného souboru vztahů s ostatními lidmi, ať jsou kdekoli. Z Riceových spisů vždy vyzařuje život nad smrtí, láska nad strachem a radostná subverze namísto pasivního přijetí našich okolností.

„Drahé sestry a bratři,“ začíná své dopisy svým příznivcům, „jsme sjednoceni v úsilí proměnit válečné zbraně v projekty podporující ŽIVOT v celé jeho plnosti, obnovující spravedlnost a uzdravující naši planetu.“ Všechno, co dělá, je prodchnuto stejným duchem. Dokonce i jízda vězeňskou dodávkou se mění v příležitost k oslavě: Riceová a její dva spoluobžalovaní byli po soudním procesu odděleni, ale krátce se znovu sešli ve vězeňském vozidle na cestě z Tennessee do Georgie. „Dokážete si představit naši radost, když jsme se ocitli před sebou nebo za sebou v pohodlné dodávce pro přepravu vězňů,“ píše, „kde jsme si mohli poprvé od loňského května popovídat. Vzpomínka na povídání je skutečně ceněná!“

Tato viněta mi připomíná školáky, kteří se v roce 1963 v Birminghamu v Alabamě drželi za ruce a zpívali, když pochodovali do vězení během „dětské křížové výpravy“ za občanská práva. Tváří v tvář byrokratické autoritě může být projev radosti silný i podvratný zároveň, částečně proto, že je tak nečekaný. Odzbrojuje ty, kteří jsou u moci, absolutním odmítnutím nechat se provokovat nebo pokořit, a dodává jim velkou vnitřní sílu pro boje, které je čekají.

Jak taková nevázanost přežívá tváří v tvář nespravedlnosti? Pro Riceovou je to duchovní a náboženská záležitost. „Darem zrození skrze učiněná rozhodnutí,“ řekla mi v dopise, „náboženství je a vždy bylo chápáno jako ty činnosti, které prohlubují mé vědomí bytí ve spojení s Bohem, chápáno jako zdroj mého bytí. Boha nelze vidět ani slyšet, ale existuje způsob, jak cítit, že Bůh je mi blízko… a tak se prožitek ducha stal skutečným, protože Bůh je duch a já mám duchovní část, která je skutečná ve mně i ve všech ostatních bytostech… Od těch, kteří nás obklopují, jsem se také dozvěděla, že duch se projevuje, neboli jeho přítomnost ve mně, jako svědomí. Vnímáme, co je spravedlivé a férové, pravdivé a upřímné, láskyplné a dobré pro nás všechny… Skutečná náboženská činnost nás vyzývá k aktivní práci na spravedlnosti, míru a harmonii ve všech našich vztazích… ve všem, co podporuje život na této planetě Zemi.“

Zdá se, že říká, že všechno je propojeno s tímto duchovním centrem, ale tentokrát obráceně – celou cestu systémem vzhůru od láskyplných osobních vztahů až po zahraniční politiku, která již není založena na strachu a nadvládě. Každý akt odporu se stává aktem osvobození od potřeby uplatňovat syrovou moc nad druhými; příspěvkem k prolomení cyklu násilí a obnově vztahů kolem radikálně odlišných racionalit lásky, radosti a spravedlnosti.

Jak mi Rice napsala ve svém posledním dopise: „Zjistila jsem, že lidé ve vládě mohou jednat a také jednají nespravedlivě a že ti, kdo kladou odpor, jsou často nespravedlivě souzeni a pronásledováni za svou věrnost svému svědomí… Nebylo by tedy překvapením, kdyby úsilí o ukončení imperialismu vedlo k tomu, že někdo skončí v nějakém vězení… Jsem si jistá, že z dlouhodobého hlediska bude pravdě navzdory zdání učiněno zadost.“

Vzhledem k této logice si myslím, že dává smysl říct soudci, že „zůstat ve vězení do konce života je největší pocta, jakou mi můžete prokázat“, i když vám je již 84 let.

Na lásku, život a sestru Megan Riceovou.

Pokud byste chtěli obdržet kopie dopisů sestry Riceové adresovaných jejím podporovatelům, napište prosím e-mail na adresu nukeresister@igc.org . Poštovní adresy sestry Riceové a jejích spoluobžalovaných naleznete na webových stránkách www.transformnowplowshares.wordpress.com a www.nukeresister.org/inside-out . Zde můžete také podepsat petici s žádostí o jejich milost. Pokud není uvedeno jinak, všechny citace použité v tomto článku pocházejí z mé korespondence se sestrou Riceovou.