Pro toho, Koho Milujeme a ztrácíme: Meditativní báseň

Báseň Phyllis Cole-Dai mi vstoupila do srdce jako balzám jako dárek, který se zdál být speciálně vytvořený pro mé ztráty. Ale vím, že všichni, kdo čtou tato slova, která dorazila ze světa snů, budou hluboce dojati. Tato úžasná kniha vám poslouží jako záchranný člun, který vás přenese na druhou stranu vaší cesty smutku. --​Maryanne Murphy Zarzana, básník

„Pro toho, koho milujeme a ztrácíme “ je pozoruhodná báseň. Jeho počátky spočívaly v mocném snu, který měla spisovatelka Phyllis Cole-Dai těsně předtím, než pandemie zasáhla Spojené státy. Nenechte si ujít PDF básně, která je na konci tohoto dílu k dispozici ke stažení a sdílení. Následuje příběh básně ve vlastních slovech Phyllis (výňatek odtud ):

"Byl jsem v Kalifornii na osobním psaní. Chodím každou zimu asi na deset dní na nějaké místo, které je o něco teplejší než Jižní Dakota, jen abych se povzbudil. Na tomto ústraní jsem intenzivně pracoval na rozpracovaném románu. Asi za týden, asi ve tři ráno, mě probudil velmi silný sen.

Ve snu příbuzná, která umírala, pozvala rodinu na oslavu jejího života. Bylo tam mnoho lidí a na samém konci nás všechny pozvala, abychom se shromáždili u její postele. Nevím, jak jsme to dokázali, ale ve světě snů můžete. A požádala nás, abychom jí společně přečetli báseň. A tato báseň měla podobu knihy. Stále vidím tyrkysovou barvu té knihy a cítím její stáří a cítím texturu jejího papíru. Byla to velmi, velmi zvláštní kniha. A bylo překvapením, že jsme to měli číst, protože lidé z té strany rodiny nemívají žádnou velkou náklonnost k poezii. Ale udělali jsme to, a když jsme jí společně četli tuto báseň, zaplavila námi úžasná vlna lásky a útěchy. A byl to ten pocit, který si myslím, že mě probudil. Když jsem se probudil, bylo to skoro jako hlas, který mi říkal, že musím zapsat slova této básně.

A řádky básně byly v té chvíli v mé mysli stále docela jasné a určitě ten název byl velmi jasný: "Pro toho, koho milujeme a ztrácíme." Ale chtěl jsem jít zpátky spát a v té místnosti byla jakási zima a tma. Jen jsem se hádal sám se sebou, ale tento hlas nebo tento impuls mě nepustil, a tak jsem nakonec sáhl po deníku a začal si čmárat, co jsem si pamatoval – řádky mi už začínaly unikat, takže jsem jen psal tak rychle, jak jsem mohl, v libovolném pořadí, v jakém ke mně řádky přicházely. A pak, když jsem si vzpomněl na všechno, co jsem mohl, bylo to, jako by někdo hodil vypínač a já šel znovu spát.

Druhý den ráno jsem vstal a podíval jsem se na to, co jsem napsal. Čekal jsem, že to bude nesmysl, ale nebyl - zdálo se, že to má velkou sílu. Ale potřeboval jsem pracovat na svém románu, řekl jsem si, a tak jsem tu báseň předložil, dokud jsem se nedostal domů. A pak jsem se na to podíval znovu a měl jsem pocit, že tuto báseň je třeba sdílet. Tak jsem to vytvořil, jak nejlépe jsem mohl, a poslal jsem to několika přátelům básníkům a zeptal se: "Dělám si tu blbost, nebo je to opravdu potřeba sdílet?" A bez výjimky řekli, že se o to musím podělit. Nabídli nějaké vychytávky, za což jsem jim velmi vděčný. Ale v podstatě je báseň ve formě, kterou jsem si pamatoval ze snu.

Chtěl jsem zkusit uctít pocit ve snu a knihu, kterou jsem ve snu viděl. Tak jsem z této meditativní básně udělal krátkou knížku, která by se dala použít i jako deník. Má dostatek prázdných stránek a prázdných míst kolem řádků básně, které si do ní můžete zapisovat. Můžete připojit fotografie někoho, koho jste ztratili nebo ztrácíte, může to být něco, co použijete k vyřešení svého vlastního zármutku nebo jako dárek na památku někomu, kdo pracuje na svém vlastním truchlení. Kniha má také tyrkysovou barvu, má ručně psaný druh písma. Je to nejblíže, jak jsem se mohl v rámci svého rozpočtu přiblížit k poctě knize, kterou jsem viděl ve snu."

***

Původní Phyllisina myšlenka byla vydat knihu loni na Memorial Day, ale pandemie její plány urychlila. Knihu zpřístupnila výhradně prostřednictvím svých webových stránek, aby mohla podepsat každou objednanou kopii a dala lidem příležitost požádat o personalizovaný nápis, pokud si to přejí.

Když nedávno kvůli COVID-19 ztratila vlastního otce, Phyllis obdržela mezi mnoha zprávami a gesty soustrasti, solidarity a péče kopii své vlastní básně – jak k ní znovu přišla, jak poznamenává, „zvenčí – jako v mém snu“.

Nyní Phyllis zpřístupnila zde na DailyGood nádherně formátovaný soubor PDF „For the Sake of One We Love and Our Losing“, který lze volně stahovat, tisknout a/nebo přeposílat.

Jejími slovy: "Můžete se rozhodnout, že se o to podělíte během vzpomínkové bohoslužby nebo jiného setkání na rozloučenou. Uložte si to na památku, připojte fotografie, poznamenejte si vzpomínky a úvahy. Nabídněte to jako dar soucitu. Ať už se rozhodnete jej použít jakkoli, kéž vám to přinese útěchu."

Pro stažení stačí kliknout na šipku, která se objeví v pravém dolním rohu souboru. Můžete si také poslechnout Phyllis, jak čte báseň zde.

***

Na Popeleční středu roku 1999 odešla Phyllis Cole-Dai s přítelem ze svého domu v Columbusu v Ohiu. Ti dva s sebou nenesli žádné peníze a příštích 47 dní – postní doby a Svatého týdne – stráví životem na ulici. "Nevycházeli jsme hledat odpovědi na otázky nebo hledat řešení problémů. Nevycházeli jsme nikoho zachránit nebo rozdávat dary na jídlo a přikrývky. Šli jsme ven z jednoho primárního důvodu: abychom byli co nejpřítomnější všem, koho jsme potkali - bezdomovci, dobrovolníkovi, prezidentovi univerzity, policistovi." The Emptiness of Our Hands je dojemná monografie oněch 47 dní, jejímž spoluautorem je Phyllis. Zkoumá velkou propast mezi ubytovanými a bezdomovci – a jak může být bez skutečného domova pustošit lidského ducha.

Jako spisovatelka a redaktorka Phyllis vždy psala přes propasti, které nás oddělují od nás samých a jeden od druhého. Svým psaním hledá hlubší porozumění a možnost uzdravení – pro sebe i pro čtenáře. Její tvorba zahrnuje více žánrů...

Pro více inspirace se připojte k sobotnímu Awakin Call s Phyllis Cole-Dai: "Writing Across the Divide." Další podrobnosti a informace o RSVP zde.