Oh for Crying Out Loud

Smrt v posledním roce hodně navštívila můj život. V té době jsem často slýchal známou báseň Mary Elizabeth Fryeové „Nestát u mého hrobu a plakat“.

Dnes ráno, když jsem ležel v posteli, jsem v duchu začal pojmenovávat své zesnulé milované, vyvolával jsem jejich sladké tváře a tiše jsem vyslovoval jejich jména jedno po druhém. To je jeden ze způsobů, jak je ctím a vyrovnávám se s jejich nepřítomností. Uprostřed toho známého rituálu jsem „slyšel“ zřetelný hlas promlouvající do mé mysli. To je to, co bylo řečeno.

Teď, zlato. Jen běž, postav se u mého hrobu a breč. Ve skutečnosti byste mohli spadnout na zem, pokud byste chtěli. Jestli napadne sníh nebo bláto, nezáleží na tom - ten pohřební oblek si později vždycky můžete nechat vyčistit. Nebo se můžeš vzdát obleku úplně. Na můj pohřeb si vezmi pyžamo nebo své oblíbené mikiny. Dost vás to bolí, aniž byste museli nosit těsné oblečení a nepohodlné boty. A prosím, prosím...plač! Je bizarní být tam, kde teď jsem – na tomto krásném, i když naprosto nepopsatelném místě – a vidět vás, jak vynakládáte tak drahocennou energii na NEplačení, NEDÝCHÁNÍ, NEŽÍVÁNÍ této zkušenosti. Miláčku, jsi stále naživu. Takže buďte naživu!

Tady nesmíme plakat. Neušpiníme se. Naše srdce se nerozbije. To se děje pouze tam, kde jste. Abych byl upřímný, chybí mi ten nepořádek v životě. Je to privilegium. Takže jděte do toho a plačte, naříkejte, řvete, skřípějte zuby, pokračujte trochu. Až budeš tam, kde jsem já, bude spousta času na ticho a klid.

A až skončíte s pláčem – nebo když se na chvíli zastavíte – jděte do toho a zpívejte. Zpěv zasahuje přímo přes předěl mezi tím, kde jsem já a kde jsi ty, a během okamžiku nás spojuje. Cítil jsi to, ne? Budete vědět, jak píseň zazpívat, ale dokud se nenadechnete, abyste ji začali. Ten okamžik mi umožní vrazit jeden přímo do tvého srdce a ono to přijde. Buďte varováni, že vás pravděpodobně znovu rozpláče. Myslím, že jsem si ujasnil, co dělat, když se to stane.

Teď je tu další věc. Tenhle je na mnohem, mnohem později -- až se váš oblek vrátí z čističky, zapékací misky byly vráceny a zbytek světa se posunul od vaší katastrofální ztráty. Začněte nacházet nějaký život kolem a mimo svůj smutek a jemně, opatrně do něj začněte žít. Smutek a ztráta budou stále nablízku, protože upřímně řečeno, nikdy to „nepřekonáte“. To bys neměl.

Nevím, jak najdeš cestu zpátky k životu mimo smutek, ale slyším zvěsti, že být venku pod nebem je dobrý začátek. Dobré je i spojení s ostatními živými věcmi – rostlinami na zahradě, přátelskými psy, starými přáteli, kteří si s každým setkáním nepřinesou vrásčitá obočí a „znepokojení“. Takže – do toho – stůj u mého hrobu. Vyplačte své zatracené oči. Jeď statečně na bouři smutku a může tě to – v čase, Milý, v čase – přenést zpět do úžasného místa života. Budu vám odsud fandit.

***

Od Barbary McAfee přichází tato balada s příchutí evangelia, která oslavuje slyšitelný pláč a veškeré léčení, které přináší.

Barbara McAfee · Oh, For Crying Out Loud