Správný způsob, Jak Reagovat Na neúspěch

S manželkou Eleanor jsme byli v sobotu na návštěvě u přátel, když se domů vrátila jejich devítiletá dcera Dana*. Měla slzy na krajíčku, sotva se držela pohromadě.

„Ach, zlato,“ řekla její máma. „Co se stalo na plaveckém závodě?“

Dana je vynikající plavkyně. Trénuje tvrdě, na plavecký trénink dochází téměř v šest hodin ráno a někdy plave i odpoledne. A její úsilí je odměněno; často vyhrává své disciplíny a boduje pro svůj plavecký tým. Je zřejmé, že je na tato vítězství velmi hrdá.

Není to tak u všech jejích snah. Ve škole má potíže s některými předměty, dělá si navíc úkoly z matematiky, aby udržela krok s ostatními dětmi, a dostává speciální pomoc se čtením. Ale vždycky tvrdě pracuje.

„Byla jsem diskvalifikována,“ řekla nám. Závod zaplavala dobře, ale skočila do vody zlomek vteřiny před výstřelem startovní zbraně: předčasný start.

Byli jsme v předsíni domu a ona se posadila na nejnižší schod schodiště, stále s plavkami na rameni, a zírala do prázdna, téměř bez výrazu.

„Zlato,“ řekl její táta, „v sezóně je mnohem víc plaveckých závodů. Budeš mít další šance vyhrát.“

Řekl jsem jí: „Skutečnost, že jsi předčasně opustila blok, znamená, že jsi byla na hraně. Snažíš se neztrácet ani milisekundu váháním. To je správný instinkt. Špatně jsi odhadla načasování, ale to je v pořádku. Čím víc to budeš dělat, tím lepší v tom budeš.“

„Každý plavec v každém týmu byl někdy diskvalifikován,“ řekla Eleanor. „Je to součást sportu.“

„Jsem si jistá, že ti trenér pomůže nacvičit starty před dalším závodem,“ řekla její máma, „a ty přesně zjistíš, kdy se máš odrazit, abys neztratila ani vteřinu, ale abys také neskočila příliš brzy. Zvládneš to.“

Nic z toho, co jsme řekli, na ni, zdálo se, nemělo žádný vliv. Nic nezměnilo její bezvýrazný pohled. Nic nepomohlo.

Pak přišla její babička Mimi.

Všichni jsme stáli nad Danou, když mezi námi prošla Mimi a posadila se vedle ní. Objala Danu kolem ramen a jen tam tiše seděla. Nakonec si Dana položila hlavu na Mimino rameno. Po chvíli ticha Mimi políbila Danu na hlavu a řekla: „Vím, jak tvrdě na tomhle pracuješ, zlato. Je smutné být diskvalifikována.“

V tu chvíli se Dana rozplakala. Mimi tam několik minut seděla s Danou kolem ramen a nic neřekla.

Nakonec Dana vzhlédla k Mimi, otřela si slzy a jednoduše řekla: „Díky, Mimi.“ A já si pomyslel, že by tohle měl vidět každý vedoucí, každý manažer, každý člen týmu.

Všichni kromě Mimi jsme zmeškali to, co Dana potřebovala.

Snažili jsme se jí ulevit tím, že jsme jí pomohli vidět výhody neúspěchu, zasadit porážku do kontextu, naučit ji, jak si z ní vyvodit ponaučení, a motivovali jsme ji k tvrdší práci a zlepšování, aby se to už neopakovalo.

Ale nic z toho nepotřebovala. Už to věděla. A i kdyby ne, přijde na to sama. To, co potřebovala, to, co si sama nemohla dát, to, co jí Mimi dala?

Empatie.

Potřebovala cítit, že není sama, že ji všichni milujeme a její selhání na tom nic nezmění. Potřebovala vědět, že chápeme, jak se cítí, a že máme důvěru, že to zvládne.

Chtěl jsem, aby to viděl každý vedoucí, manažer a člen týmu, protože empatická reakce na selhání je nejen nejsoucitnější, ale také nejproduktivnější.

Empatie vyjadřuje důvěru. A lidé dosahují nejlepších výsledků, když cítí, že jim někdo důvěřuje.

Když s tebou sedím při tvé chybě nebo selhání, aniž bych se snažil cokoli změnit, dávám ti vědět, že jsi v pořádku, i když nepodáváš výkon. A proti intuici, když se cítíš dobře sám se sebou – když selžeš – cítíš se dostatečně dobře, abys vstal a zkusil to znovu.

Většina z nás si toho nevšímá. Když lidé selžou, obvykle je obviňujeme. Nebo je poučujeme. Nebo se snažíme, aby se cítili lépe. To vše je paradoxně zhoršuje. Zároveň to vede k defenzivnímu chování jako aktu sebezáchovy. (Pokud po selhání nejsem v pořádku, měl bych vymyslet, jak to formulovat, aby to nebylo moje selhání.)

Naše úmysly jsou dobré; chceme, aby se daný člověk cítil lépe, aby se poučil, aby se chyby znovu vyhnul. Chceme chránit naše týmy a naše organizace.

Ale učení – vyhýbání se budoucím neúspěchům – přichází až tehdy, když se po neúspěchu cítí dobře. A tento pocit pramení z empatie.

Naštěstí je projev empatie poměrně jednoduchý. Když někdo udělá chybu nebo se v něčem přešlápne, prostě ho vyslechněte. Nepřerušujte ho, nenabízejte rady, neříkejte, že to bude v pořádku. A nebojte se ticha. Prostě naslouchejte.

A pak, po nějaké době, si vzpomeňte, co jste je slyšeli říkat, co podle vás cítí. To je vše.

Řekl jsem jednoduché, ne snadné. Je těžké jen poslouchat a reflektovat. Je těžké nedat radu nebo neřešit problém. Těžké, ale stojí to za to úsilí.

Po nějaké době Dana vstala ze schodů, všichni jsme se navečeřeli a pak se šla dívat na televizi.

Povídali jsme si v obýváku, když vešla popřát nám dobrou noc.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí.

„Dobře, asi.“ Pokrčila rameny. „Pořád jsem z toho naštvaná.“

Skoro jsem jí řekl, ať si nedělá starosti, že to bude v pořádku, že se ráno bude cítit líp, že vždycky je další závod a že má spoustu času na trénink.

Téměř.

„Chápu,“ řekl jsem jí. „Je to škoda.“

*Jména a některé podrobnosti změněny