S měkkým dechem: Jak Moje Dcera jezdí Na Koni

Začala jsem svou 3,5 letou dceru učit jezdit na koni sama.

Díky tomu jsem si uvědomil, že pro bezpočet dětí, které se učí „tradičnímu“ způsobu jízdy na koni, je tento rituál (bolestně) jedním z nejvíce normalizovaných míst, kde lidé učí děti spíše moci než moci. Je to místo, kde se dospělí normalizují pomocí síly, aby dosáhli toho, po čem toužíte; kde dospělí normalizují používání násilí, aby získali „respekt“; kde dospělí modelují zjevné narušení osobního prostoru a naprostou ignoraci nebo pohrdání vysoce citlivou reakcí.

Vyrůstal jsem s koňmi a naučil jsem se jezdit sám v podobném věku, a když jsem byl teenager, začal jsem učit ostatní jezdit v době, kdy jsem trénoval koně a pracoval s traumatizovanými a „problémovými koňmi“. Když jsem vyrostl v USA, byl jsem obklopen spoustou způsobů, jak být s koňmi, které byly zásadně založeny na dominanci, jak jsem popsal výše, a postavené na potřebě power-over, protože to bylo považováno za jediný bezpečný způsob práce s tak velkým a silným zvířetem. Dokonce i v přírodním jezdeckém prostoru, který jsem studoval po desetiletí, mnoho přístupů stále využívá taktiky power-over, aby přiměly koně dělat to, co chce člověk.

Ve skutečnosti to tak ale být nemusí. Koně jsou neuvěřitelně, neuvěřitelně inteligentní a citliví a mnozí jsou neuvěřitelně zvědaví a těší se z autentického spojení. Ne všichni, uvědomte si to, a tito koně by měli být respektováni v jejich nedostatku touhy po partnerství s lidmi. Žijí ve světě vysoce naladěné, energické odezvy, takže znají a čtou řeč těla, emoce a záměry s křišťálově čistou přesností; což znamená, že s notnou dávkou sebeuvědomění, autentického záměru a ztělesněné přítomnosti s nimi můžete komunikovat a žádat je, aby dělali věci s použitím absolutně nulové síly – pouze pomocí svého těla a své energie (zapojené prostřednictvím vašeho vědomí a dechu).

Být s nimi tímto způsobem se stává hravým procesem budování vztahu; každé setkání je dialogem, kde dochází k výměně názorů a kde je možné cítit „ne“ a zkoumat další možnosti. Když jezdím, nejraději jezdím bez sedla, bez uzdy, jen se svým tělem a jejich tělem, a spolu konverzujeme. Není to jediný způsob, jak jezdím, ale můj nejoblíbenější způsob.

Žil jsem tak, jak jsem žil s naším stádem zde v jižním Chile posledních 8 let a většinu času jsme trávili společným putováním téměř divokou krajinou – jak to koně přirozeně dělají – naučil jsem se téměř vše, co mě naučili velmi zkušení jezdci, když jsem vyrůstal. Koně mě naučili, že to bylo všechno špatně. Síla a přesilovka nebyly nikdy nutné; většinou se dělaly proto, aby zakryly strach, který lidé pociťovali, když se sami báli, byli si nejistí nebo si nevěřili, že se rozhodnou správně. Power-with je u nich vždy možností, ale vyžaduje to, abychom uvolnili naši agendu, náš rigidní/předem stanovený výsledek, a místo toho se s nimi skutečně zapojili do rozhovoru.

Je neuvěřitelné, co nám předvádějí, když cítí naši ochotu k opravdovému partnerství z místa moci.

Nyní, když učím svou dceru jezdit, ukotvuji její základní učení v power-with, spíše než power-over. Jak?

Za prvé, vztah je středem a ohniskem. Nepřidružuje koně jako něco, co používá, uznává je jako naše příbuzné; jsou našimi příbuznými a ctíme je jako vnímající bytosti. Power-over má v sobě také vetkaná tato vlákna oprávnění. To platí zejména pro koně a lidi. Proto jsme se snažili normalizovat, že koně nejsou jen na ježdění; nemá právo na nich jezdit, nejsou to "její" koně a většinu času, který s nimi tráví, trávíme jen "být" spolu, viset na poli a toulat se všude, kde se to stádo toulá. Naučila se, jak požádat koně o povolení, když se přiblíží. Když vcházíme do pole, cítíme, jak nás koně cítí, sledují somatické signály vznikající v našem těle, kreslí do ní mapu, aby si pamatovala, že se má pohybovat pomalu a více se nadechovat. Nechává koně očuchat, než se jich dotkne, protože ví, že koně by nikdy nedovolili, aby se jich dotklo něco, co předtím neucítili (což většina lidí jen zřídkakdy dovolí koni udělat, a tím, že se jich dotkne, okamžitě naruší jejich prostor).

Máme rituál dechového spojení, když sedí na koni, kde zavře oči a zhluboka se nadechne a cítí, jak kůň dýchá. Cítí koně, cítí hřívu, cítí vlnění kůže. Zkoumáme důvody jejich řeči těla, jejich funění a kňučení, třesení a švihání. Zvědavost je vložena do zde sdíleného jazyka s nimi. Nikdy nepoužije udidlo do koňské tlamy; naučí se zastavit koně vahou svého těla a svým záměrem a hlasovými signály. Nenaučí se řídit koně, dokud nepochopí, že zodpovědnost, kterou má ve svých rukou, je jasně komunikovat záměr srdcem prostřednictvím svých rukou. Učí se posouvat koně vpřed svým záměrem, soustředěním a aktivací energie v těle. Není naučená kopat, aby šla. Když jdeme, je povzbuzena, aby se přihlásila s koněm a zeptala se, zda se cítí pohodlně, zda si tento zážitek užívají.

Někdy zastaví jízdu, aby mi řekla, že koně něco trápí, a společně to zkontrolujeme, abychom našli cestu k tomu, co je nepříjemné, a vyřešili to. Učí se, jak její tělo na koni ovlivňuje schopnost koně zůstat v rovnováze a co může udělat, aby koně podpořila tím, že udrží své tělo v rovnováze. Když skončíme, řekne: „děkuji; zeptá se, jestli chce kůň obejmout, a přesune se do jejich hrudi, aby objal jejich srdce.

Snad nejdůležitější je, že ji učím pracovat se svým strachem a strachem koně tak, aby se nebála ani jednoho z nich a nikdy se neuchýlila k power-overu, pokud se objeví kterýkoli z nich. Něco z toho se učí hlavně prostřednictvím příběhu, v kouzelných propletenkách příběhů z mého dětství a scénářů „co kdyby“. Ale jsou k dispozici i praktické nauky, jako je naučit se, jaké to je spadnout, a nejbezpečnější způsob, jak spadnout z koně; jaký strach cítí v jejím těle a co dělat, když ho cítí (dýchat!), jak cítit strach z koně (a co dělat, když cítí, že zase dýchá!), jak udržet své tělo v bezpečí, když stádo běží nebo se kůň rychle pohybuje, jak číst řeč těla, aby pochopila, když kůň říká „ne“ nebo „jdi pryč“. Jako základ se znovu a znovu učí svatyni návratu ke svému dechu - že zpomalením dechu může podpořit nervózního koně a také své vlastní nervy.

Je to jeden z nejmocnějších nástrojů, které u koní máme, náš dech. Je to tak měkké, ale oni také, a v tolika okamžicích, kdy je síla koně na pokraji nebezpečí pro druhého, máme sílu je uzemnit svým dechem, spoluregulovat, abychom našli cestu zpět do neutrálu.

Myslím, že když se uchýlí k power-overu, je to často proto, že moc-s vypadá příliš děsivě nebo nepředstavitelně. Nebo dokonce příliš nepohodlné (jakkoli to je hrozné). Vidím tolik paralel mezi taktikou power-over, která se používá mezi dospělými a dětmi, a taktikou používanou mezi lidmi a koňmi. Zjistila jsem, že jsem si osvojila spoustu nenásilných komunikačních přístupů, které jsem vložila do svého vztahu ke koním, do vztahu s dcerou (ostatně jsem koňskou ženou mnohem déle než matkou). Jak koně, tak rodičovství mě znovu a znovu učí třem životně důležitým možnostem, které mám a které mi umožňují dostat se za podmiňování mocenského výkonu – jít pomaleji, vrátit se ke svému dechu (a zpomalit ho také) a že si můžete vybrat jiný způsob, než jaký jste byli naučení/ukázáni/měli jste.

Opravdu, abych hluboce začlenil vše, co jsem se naučil, když vědomě odlupuji a odhazuji podmíněné mocenské přístupy k tolika způsobům existence v našem světě, musel jsem se ponořit hluboko do svých obav. Musel jsem se naučit, jak se v mém těle cítím strach, a být svědkem toho, jaké jsou mé mechanismy zvládání, když je můj strach spuštěn. Také jsem musel zpětně a dovnitř vysledovat vlákna, která spojují mé chování „over-over“ s jádrem mé části hledající ochranu. Musel jsem se o těchto částech sebe sama učit a pěstovat je jinými způsoby, abych v sobě obnovil pocit bezpečí, aby nebyly závislé na taktice power-over, aby se cítili bezpečně. A když se budete cítit autenticky zapojeni, přerušte tato stará vlákna. Je jich mnoho, které ještě ani nevidím, možná budu stříhat ještě dlouho. Doufám, že ne, ale některá z těchto vláken se táhnou staletími dlouhými liniemi předků. Ale jsem zde, pokorně, v tomto životě; a jsem si vědom této vnitřní práce a jsem oddán. Stále jsem obdarováván neuvěřitelnými noži a krásnými, kouzelnými nástroji vyrobenými pro řezání, takže je to jednoznačně součást práce mé duše.

Učím se každý den o něco víc, když tančím v těchto prostorech moci – spíše než moci – a to zejména proto, že si mohu věřit, že svou sílu nezneužiji – když se rozhodnu a musím si vybrat. A také, že mohu důvěřovat síle druhého, když se naučím jazyk jejich strachu. Potom, jak to dělám a učím svou dceru dělat s koňmi, místo abych se s tímto strachem setkal s odporem, mohu se s ním setkat tichým dechem.