Jas greyhoundské Cesty

"V autobuse cestují pouze prodavači cracků, blázni a bývalí trestanci."

To shrnulo hlavní poselství, které jsem četl na internetu, když jsem zkoumal cestování autobusem ve Spojených státech, v rámci přípravy na výlet, na který jsem se vydal s přítelem.

Navíc: je pravděpodobné, že se autobus neukáže. A pokud ano, rozbije se.

Pocházím z místa, kde je veřejná doprava normou, a jedu na místo „postavené pro auta“ – a to ani nemluvě o mnoha dalších předsudcích, které se v komentářích projevily – rozhodl jsem se brát recenze s velkou špetkou soli a koupil jsem si lístky na autobus.

Asi o měsíc později jsme byli s přítelem na terminálu Minneapolis Greyhound a chytili jsme autobus v 6:45 do Rapid City. Šlo o přímé spojení, které by podle jízdního řádu trvalo dvanáct hodin.

Když autobus vyjížděl z města, naše oči šťastně skenovaly otevřený obzor zalitý ranním sluncem. Netušili jsme, že to byl začátek dvacetihodinové odysey.

Brzy jsme zjistili, že všechna odpočívadla byla v restauracích s rychlým občerstvením. Co kdyby se podél autobusových linek rozprostřely farmářské trhy? Jablka, která jsme si na cestu zabalili, přišla vhod a připomněla nám výsadu čerstvých produktů.

Když jsem si na jednom takovém odpočívadle natáhl nohy ven, zahlédl jsem na osamoceném sloupu světla roztrhanou nálepku. Zpráva byla stále čitelná: Corporate Violence for Sale. Nedaleko se shromáždila skupina spolucestujících, aby si popovídali a stáli ve volném kruhu. Většina z nich měla na sobě šedé oblečení a mnozí nesli síťované tašky, které odhalovaly jejich skrovný obsah.

„Když jsem se před dvěma lety dostal ven, byl jsem rozhodnut udělat z toho nejlepší období svého života,“ řekl vysoký mladý muž. Jeho hlas zněl energicky.

Asi po pěti hodinách cesty jsme dojeli k Sioux Falls, v podstatě včas. Změna řidičů. Všichni cestující museli vystoupit a identifikovat svá zavazadla, když byla vytahována z nákladového prostoru a zpětně odbavována. Obloha vypustila několik kapek deště, které osvěžily pokožku.

Naše nová řidička byla čilá dáma, ostražitá, ale přívětivá. Když jsme znovu vyrazili na cestu, představila se z reproduktorů a stanovila pravidla cesty. Mluvila jasně ze své zkušenosti a mě zajímalo, jaké druhy zkušeností musela v minulosti zvládnout.

"Pokud budete kouřit v mém autobuse, okamžitě vás nechám jít. Pokud pijete alkohol nebo drogy na odpočívadlech, zůstanete tam. Do příštího autobusu zbývá dvacet čtyři hodin. To je strašně dlouhá doba."

Při pohledu na nové cestující, kteří nastupují do autobusu a stojí ve frontě, aby našli místo k sezení, jsem se setkal s očima malého dítěte vmáčknutého mezi nohy a tašky. Usmála jsem se a zamávala mu. Jeho obličej byl vážný, ale odpověděl mi tím, že mi ukázal dva prsty (jeho věk, jak se za chvíli dozvím).

Dítě se náhodou posadilo přímo za námi a sedělo na klíně své prababičky. O několik řad dál vzadu byla jeho šestiletá sestra s babičkou. Všichni čtyři cestovali z Texasu do státu Washington.

Když jsme se začali spojovat, přítomnost dítěte přinesla tolik radosti: hravý obličejíček vykukující z mezi sedadly a říkal „ee-pow“ v řeči batolete. Měkká ruka se plíží, aby mě překvapila poplácáním po tváři. Usměvavé oči, když jsme si hráli na schovávanou a zakrývali si tváře v dlaních.

Napsal jsem si do deníku: Taková zajímavá jízda. My všichni spolucestující, sdílíme na okamžik na našich životních cestách paralelní trasu -- stejný prostor, vzájemná energetická pole, kyslík a oxid uhličitý, rytmus autobusu proti dálnici.

Přes uličku poslouchal hudbu muž s prošedivělými vlasy. Nastoupil do autobusu s velkými dárkově zabalenými krabicemi, které pečlivě umístil do stropního stojanu. „Knee Deep Funkadelic (1979)“ byl název videa na obrazovce jeho tabletu. Měl jsem chuť mu vytrhnout sluchátko a naladit se.

Asi po osmi hodinách cesty jsme zastavili na čerpací stanici na venkově v Jižní Dakotě. Tam si náš řidič všiml, že plynová nádrž teče.

Nejprve jsme asi čtyři hodiny čekali na mechanika, jehož nepřekvapivý verdikt byl, že problém nelze opravit. Poté jsme se vydali čekat na náhradní autobus na neurčený čas. Myslím, že „štěstí v neštěstí“, jak říkáme ve Finsku, bylo v tom, že jsme alespoň nezůstali na krajnici.

Cestující se rozešli a kolem nádraží. Mnozí se usadili uvnitř kolem stolů rychlého občerstvení. Někteří stáli ve stínu zadní stěny čerpací stanice. Několik dalších si oddechlo, když seděli na trávě lemující asfaltovou plochu. Nálada byla frustrace smíchaná s rezignací.

Dlouhé zpoždění bylo pro mnohé vážným problémem. Na druhou stranu jsme s přítelem měli ten luxus času ve svých rukou, aniž bychom někam spěchali. Když spolucestující slyšel, že jsme z Finska a míříme do Rapid City, nabídl nám, že nás sveze. Byl z města a požádal svou ženu, aby ho přijela vyzvednout. Vysvětlil, že to bylo poprvé, co jel autobusem - a naposledy. Nakonec jsme se rozhodli zůstat a místo toho nechat ostatní sdílet jeho jízdu. Pro nás byl nečekaný zlom na silnici zážitkem a bylo to jako něco, co jsme chtěli vidět.

Většinu času jsme trávili s dětmi, dvouletým a jeho sestra. Byli jsme ohromeni tím, jak nám jejich babičky důvěřovaly a nechaly nás se spojit. Vybarvovali jsme si a čmárali do mého deníku. Z ničeho nic nám spolucestující přinesli opravdové omalovánky a krabičku pastelek.

Dětská veselost uprostřed toho, co mohlo být výstředním zátahem, byla výjimečná. Byli přítomni a věnovali se jednoduchým činnostem vybarvování, vyprávění malých příběhů a smíchu hloupým věcem. Dvouletý chlapec měl překvapivě vtipný humor. Když jsem se ho kolem 20:00 zeptal, jestli se cítí ospalý, lehl si mi na klín a předstíral, že chrápe. Ta malá komedie nás všechny rozesmála.

Muž z Funkadelic přinesl dárkové krabičky z autobusu. Řekl nám, že jsou pro zvláštního přítele, se kterým cestoval, aby se setkal se státem Washington. Když jsem se zeptal na hudbu, kterou poslouchal, představil nám Gap Band. Jeho oblíbená píseň, řekl, vyšla, když poprvé vstoupil do armády.

Kolem půlnoci přijel náhradní autobus po osmihodinovém čekání. Po celou tu dobu nás řidička informovala, jak nejlépe mohla. Její chování bylo po celou dobu optimistické.

Skupina mužů se postarala o přesun všech zavazadel z rozbitého autobusu. Unavení, ale také trochu veselí jsme všichni vytvořili úhlednou frontu na nástup do autobusu. Muž z Funkadelic nás uvedl na začátek řady, abychom měli jistotu, že dostaneme místa vpředu.

"Pokud mě necháte řídit, nezastavím se až do Chicaga," řekl někdo.

Díky příliš účinné klimatizaci byla v autobuse velká zima. Opět nám z ničeho nic přišel spolucestující ze zadní části autobusu nabídnout deku. Odmítli jsme a snažili se zabalit do šátků. O chvíli později se funkadelický muž zeptal, jestli nám není zima, a v tu chvíli jsme přiznali. Vstal, aby nás přikryl kabátem. Můj přítel usnul. Zůstal jsem vzhůru a zíral na temnou scenérii valící se za okny.

Když jsme se blížili k Rapid City, spolucestující (i on v šedém oblečení) nám zavolal z mobilu taxi, abychom ho ve 2 hodiny ráno v cizím městě nemuseli hledat.

Když nastal čas, abychom vystoupili z autobusu, natáhl jsem se přes uličku, abych si potřásl rukou s funkadelickým mužem. Poděkoval jsem mu a řekl jsem mu, že jeho laskavost mě inspirovala, abych to zaplatil. Naklonil se, aby mě objal, a řekl: "Jsem z Texasu." V tom prchavém okamžiku jsem si uvědomil, že ať jsem měl o Texasu jakékoli stereotypy, nyní se rozpadly.

Před odchodem jsem se otočil a podíval se na malé dítě. Spal klidně na sedadle vedle své prababičky.

V nadcházejících týdnech, kdy jsme mířili do Kalifornie, nás vzpomínky na chvíle strávené s naprosto neznámými lidmi stále hřály u srdce. Pořád to dělají. Nevím, kdo to byli, nevím, odkud přišli a kam šli -- ani já sám vždy nevím, kam v životě směřuji. Přesto spojení, která jsme sdíleli, v nás vyneslo na povrch mnoho dobrého a laskavého. Prokázali sílu magie v pozemském světě.

Kéž takto cestujeme pořád.