Krmení dobrého vlka: Rozhovor O vděčnosti S Ferialem Pearsonem

Ferial Pearson založil organizaci Secret Kindness Agents, aby v našem světě vytvářel a podporoval laskavost a soucit. Pearson sdílí navažský příběh o dědečkovi, který vypráví svému vnukovi o vlcích, kteří žijí v jeho duši. Existuje dobrý vlk, který je milující, laskavý a soucitný. Existuje zlý vlk, který je rozzlobený, nenávistný a zlý. Jeho vnuk se ho ptá, který vlk vyhrává vnitřní boj. Dědeček odpovídá, že vyhrává vlk, kterého krmíte. Všichni máme na výběr, kterého vlka krmit. Všichni můžeme krmit laskavého vlka. Krmením laskavého vlka budujeme sebe, osobu, ke které jsme laskaví, naši komunitu a náš svět. Laskavost rezonuje a rozšiřuje se. Spojením Secret Kindness Agents s radikální vděčností lze pochopit, že agenti (bez ohledu na jejich ekonomickou nebo sociální situaci) se stávají silnějšími a uvědomují si a jsou vděční za svou schopnost pozitivně měnit sebe a svůj svět prostřednictvím laskavých skutků. Vděčnost se skrze laskavé činy stává revolučním návrhem.

Zde Katie Steedly Curlingová hovoří s Ferialem Pearsonem o vděčnosti.

KSC: Za co jste vděčný/á?

FP: Jsem vděčný za své předky, za prvé. Vím, že bych tu bez nich nebyl. Nejen geneticky a biologicky, ale oni formovali to, kým jsem a čeho si cením, a dali mi šanci být rodičem svých dětí. Jsem svým předkům za to nesmírně vděčný. Vím, že tvrdě pracovali. Vím, že překonali tolik věcí, a přesto zůstali vděční za to, co mají, zůstali pozitivní a chtěli vrátit a předat dál to, co jim bylo dáno. Jsem svým předkům rozhodně vděčný.

Jsem také vděčná za své děti, protože mě každý den tolik učí. Kdykoli potřebuji nový pohled na věc, obracím se na ně a vždycky ho dostanu. Jsou tak kreativní, milé a otevřené. Jsem vděčná za své děti a za mladé lidi obecně. Vždycky mi vracejí víru v lidstvo. Když jsem na dně, prostě se dívám na to, co dělají, a ony mě každý den inspirují.

KSC: Jak často se v současnosti setkáváte s mladými lidmi ve třídě?

FP: Jen pro pozorování? Téměř každý den v tuto chvíli, ale ne jako učitelka. Moji [univerzitní] studenti jsou právě teď v terénu a já je budu trénovat příštích pár měsíců. Nicméně jednou měsíčně v sobotu vedu skupinu transgender mládeže, takže jsem s mládeží i proto. To sytí i mé duše. Takže mám ve svém životě spoustu mladých lidí, zejména z LGBT komunity, se kterými pracuji. Pořádám ples hrdosti. S pár přáteli jsme ples hrdosti založili asi před třinácti lety. Chtěli jsme jen, aby děti mohly jít na ples, kde by mohly tančit s kýmkoli chtějí, a nemusely se bát odsouzení nebo lidí, kteří by je chtěli oddělit, nebo něčeho podobného. Chtěli jsme, aby měly ples, který si mohou dovolit, takže víte, že vstupné stojí jen pět dolarů a nemusí se nějak extra vystrojit, pokud na to nemají peníze. Při organizování takových věcí můžu být mezi mladými lidmi a to mě dělá tak šťastnou, kvůli agentům Tajné laskavosti. Z nějakého důvodu o tom lidé slyší a chtějí to dělat. Zvou mě, abych si promluvil s jejich studenty. Docela často se mohu setkat s malými dětmi ve třídě, od první třídy až po univerzitu. Chodím si s nimi povídat a účastním se s nimi workshopů. Je to sporadické, ale docela často.

KSC: Máte nějakou praxi vděčnosti – osobní praxi vděčnosti?

FP: Každý večer v tiché meditaci přemýšlím o věcech, za které jsem vděčná. Pak s dětmi téměř každý večer děláme něco, čemu se říká Hrdina z vrcholu a útlumu. Není to tradiční praxe vděčnosti. Hrdina z vrcholu a útlumu znamená, že přemýšlíte o svém dnešním euforickém stavu, o svém trápení a o tom, kdo byl vaším hrdinou daného dne a proč. Pak se snažíme našim hrdinům říct, že byli našimi hrdiny. Tak nějak je učíme, že by si měli dávat pozor a za co by měli být každý den vděční.

KSC: Kolik je vašim dětem let?

FP: Deset a třináct, ale chtěli by, abych vám řekl skoro jedenáct a skoro čtrnáct.

KSC: Jak jste začali s High Low Hero?

FP: Chodíval jsem na tábor a pak jsem spoluvedl tábor s názvem IncluCity Camp. Učili mě to táborníci. Zase ti mladí lidé. Dělali to ve svých chatkách – Ahoj Low, hrdino. Říkal jsem si,

„To je skvělé. Proč to nepoužít doma?“

KSC: Můžeme lidi naučit vděčnosti?

FP: To je skvělá otázka. Nejsem si jistý, jak jsem se o tom dozvěděl. Myslím, že se to stalo, když jsem byl velmi, velmi malý s rodiči a prarodiči. Zakořenilo se to. Teď je to pro mě jako druhá přirozenost. Myslím, že laskavost a vděčnost se dají obě rozhodně naučit. Tím, že se učíte, nemyslím, že někomu otevřete hlavu a strčíte to tam, zavřete mu hlavu a je hotovo. Myslím tím, že to už mají. Jen to musíme vynést na povrch a pak se to může stát zvykem. Jen je potřeba to s mladými lidmi dělat důsledně a pravidelně. To jsem se snažil dělat se svými dětmi.

Jedna věc, kterou jsem se naučil při výuce a učení se o Tajných agentech laskavosti a při práci se svými studenty, je příběh o dvou vlcích. Znáte ten příběh? Je to legenda Čerokézů. Našel jsem ji na webových stránkách Prvních národů. Dědeček mluví se svým vnukem. Říká mu: „Mám v sobě ty dva vlky, kteří spolu neustále bojují. Je tam dobrý vlk, plný laskavosti, štědrosti, vděčnosti a soucitu, a pak zlý vlk, plný hněvu, žárlivosti a zášti, a ti spolu neustále bojují.“ Vnuk se ho zeptá: „Dědečku, který vlk vyhrává?“ A dědeček odpoví: „Ten, kterého krmím.“ Když jsem ten příběh našel a vyprávěl ho svým žákům třetího ročníku na střední škole, byli jsme uprostřed našeho projektu Tajní agenti laskavosti a oni řekli: „Víte, že skutky laskavosti, které provádíme, krmí hodné vlky ve škole. Nejen hodné vlky lidí, kteří skutky laskavosti přijímají, ale i naše hodné vlky.“ Když jste k někomu laskaví, vychováváte si svého vlastního dobrého vlka i jeho dobrého vlka. Jednou z mých nezbytných věcí bylo, aby se často zamýšleli. Takže jsme se svými studenty jednou týdně psali deník. Prostě jsem je požádal, aby si zapsali, co se stalo, jak se cítili předtím, jak se cítili po dokončení úkolu. Jen aby byli nuceni zamyslet se nad tím, jaké byly jejich fyzické reakce na to, jaké byly jejich emocionální reakce na to. Pak jsme se na konci semestru vrátili a prohlédli si všechny jejich deníky a všimli si, že existuje určitý vzorec. Je to příjemný pocit. Že je to něco, co trvá. Měl jsem jednoho studenta, který šikanoval lidi, protože se z toho cítil dobře. Byl naštvaný kvůli domácím okolnostem, a právem. Všiml si, že je lepší být laskavý než tyran. Nejen to, ale ten pocit trvá déle. Když někoho šikanuju, ten dobrý pocit trvá jen pár vteřin a pak se cítím opravdu hrozně, ale ty dobré věci přetrvávají, víte. Budují se samo o sobě. Opak se samozřejmě děje, když někomu uděláte něco zlého. Když lidé ubližují, vytváříte si tyrana. Naším úkolem bylo krmit naše dobré vlky a hladovět ty zlé.

Řekla jsem to tehdy svým vlastním dětem. Bylo jim šest a devět let, když jsem jim o tom vyprávěla. Můj nejoblíbenější příběh je, když se moje dcera jednoho rána probudila. Řekla: „Někdy se vzbudím a oba moji vlci spí.“ Takže se dozvěděla o apatii. [Zeptal jsem se jí] „Co musíš dělat?“ [Odpověděla]: „Musím hned nakrmit svého hodného vlka a vzbudit ho.“ Vděčnost vnímám také jako krmení hodného vlka.

KSC: To je jednoduché rozhodnutí. Prostě probuďte hodného vlka.

KSC: Proč si myslíte, že vaše práce s Tajnými agenty laskavosti byla tak úspěšná?

FP: Myslím, že odpověď na to je jednoduchá. Není to těžké. Až k základům. Jakmile se dostanete k základům. Myslím, že je to populární, a určitě to zjistím, až začnu svůj doktorský výzkum, myslím, že je to populární, protože učitelé potřebují určitou motivaci a určité uznání. Výuka na některých místech umožňuje nízkou morálku. Cítí se tak bezmocní, jako: „Dobře, nemám kontrolu nad rozpočtem. Nemám kontrolu nad tím, čím si moji studenti doma procházejí. Nemám kontrolu nad všemi těmito různými věcmi.“ To byl jeden z cílů, které jsem měl pro Tajné agenty laskavosti se svými vlastními studenty, když dělali projekt, studenty, kteří žili v chudobě a doma se jim neděly ty nejlepší věci. Všechny tyhle věci. Nebyli nejoblíbenější. Neměli dobré známky, ale chtěl jsem, aby věděli, že nad některými věcmi mají kontrolu. Znělo to takto: Pokud dnes prokážete laskavý skutek a máte mizerný den, i když je váš táta ve vězení za drogy, můžete jít ven a na někoho se usmát a budete se cítit lépe vy i on sám. Myslím, že se tohoto pocitu chytili i učitelé. „Netrvá to dlouho. Je to organická součást mé třídy a já přispívám ke vzdělávání celého dítěte a také se buduji.“ Jednou z podmínek projektu je, že učitelé musí být sami agenty laskavosti. Musí být tajnými agenty laskavosti.

KSC: Musí si brát jména tajných agentů laskavosti?

FP: Ano, to dělají.

KSC: To je jedna z mých nejoblíbenějších částí. Některá jména, která si děti berou. Nahlas jsem se zasmála. Úplně to rámuje projekt s osobním humorem. V laskavosti je lehkost.

FP: První věc, kterou mi studenti chtějí říct, když jdu k nim do třídy, je, aby mi řekli, jak se jmenuje jejich agent. Jsou to vybraná jména. Některá z nich jsou jména pro věci, které milují. Jsou tam dvojčata z druhé třídy a jmenují se agenti Whip a Neigh Neigh. Byla jsem ve třídě na druhém stupni a přišla ke mně mladá dáma a řekla: „Chci vám říct, že jméno mého agenta je jméno mé tety. Byla to nejlaskavější člověk, kterého jsem znala. Zemřela. Takže to je jméno mého agenta.“ Jako bych se rozbrečela.

Jména jejich agentů jsou důležitá. Byla tam učitelka, o které jsem nevěděla, že na projektu dělá. Chodily jsme spolu na pár hodin. Přišla ke mně a řekla: „Dělala jsem váš projekt se třemi dětmi ve škole a chci vám povědět o jedné mladé dámě. Je to žákyně třetí třídy a její máma umírala na rakovinu a pořád se hrozně zlobila. Bouřila se a byla opravdu zlá. Učila jsem ji o agentech laskavosti. Má toto agentské jméno: G Baby Believe.“ Říká: „Když je opravdu zlá a je opravdu hrozně zlá, oslovuji ji jejím agentským jménem a pak se celá její osobnost změní, protože ji oslovuji jejím laskavým jménem. Apeluji na její laskavost.“ Jména agentů jsou rozhodně obrovskou součástí projektu. Jsou nevyjednávatelná. Musíme je mít. Jména agentů vznikla proto, že se moji studenti rozhodli, že když děláme laskavé skutky, není to opravdová laskavost, pokud očekáváte poděkování nebo odměnu. Rozhodli jsme se, že musíme mít jména agentů, takže když píšeme dopisy, vzkazy nebo narozeninové přání, můžeme je podepsat jménem agenta, aby lidé nevěděli, kdo jsme.

KSC: Proč jsou ta jména tak důležitá?

FP: Částečně je to proto, že to z toho dělá zábavu. Není to suchopárná věc podle učebních osnov. Je to prostě zábava. Dělá z vás součást tajného klubu, do kterého patříte, a lidské bytosti potřebují pocit sounáležitosti. Během své kariéry učitele, která trvá už patnáct let, jsem to pozoroval. Provedl jsem děti docela špatnými věcmi, protože chtěly zůstat a patřit. Říkal jsem si: „Co kdybychom mohli udělat opak? Co kdyby lidé mohli patřit z dobrého důvodu?“ Myslím, že částečně je to tím, že jen můj tým agentů zná mé jméno. To je něco, co mě dělá součástí tohoto týmu lidí. A třetím důvodem je to, co [můj kamarád učitel] řekl o G Baby Believe. Je silné, že i v nejhorších chvílích vás někdo osloví tímto laskavým jménem. Uvědomí si, že nejste špatný člověk. Jen v tuto chvíli děláte špatné rozhodnutí. Je tolik dětí. Pravděpodobně jste slyšeli: „Jaký to má smysl? Jsem jen zlý kluk. Jaký má smysl se vůbec snažit být hodný?“ ale když je oslovíte jménem jejich agenta, je to jako: „Ne. Pořád je ve vás něco dobrého. Jen teď potřebujete toho dobrého vlka trochu posílit. Nakrmit dobrého vlka.“ Nakrmíte dobrého vlka. Myslím, že proto jsou jména agentů tak důležitá.

KSC: Vnímáte ve své laskavé práci kulturní složku?

FP: Ne, pokud si to dokážu představit, a pokud vím, tak se to dělalo ve více než stovce škol po celé zemi a v Kanadě, a to jak ve venkovských, tak i městských oblastech. Jsou tam podvodní agenti, kteří to dělají sami. [Jeden z mých nejoblíbenějších podvodných agentů] Gemini. Miluje ten projekt.

KSC: No, potřebujeme více darebácké laskavosti.

FP: Prostě to nahlásí a řekne: „Tady se hlásí Gemini do služby.“ Tohle jsem dnes dělal. Všude se dělají věci a lidé ze všech prostředí. Dělají to učitelé všech ras. Myslím si ale, že se o to zajímají hlavně ženy. Pokud by existovala nějaká kulturní složka, byla by to ona, ale mám pár mužů, kteří to dělají. Před pár týdny jsem cestoval do Skylaru v Nebrasce. Je tam jeden muž, který je školním poradcem. Pozval mě, abych přijel a promluvil si s jeho studenty ze střední a nižší školy ve Skylaru v Nebrasce. Je to venkovská oblast. Je tam masokombinát. Hledal jsem studenty s vysokou chudobou, kteří měli průměr známek 2,5 nebo méně, a byla to převážně bílá škola, ale moji studenti byli většinou studenti jiné barvy pleti. Měl jsem i několik bílých studentů, ale všichni žili v chudobě a všichni měli nějaké obtížné okolnosti, které se snažili překonat. Takže to byla moje demografická skupina, ale všichni ostatní, kteří to dělají, mají také velmi odlišné okolnosti.

KSC: Vidíte podobné projevy laskavosti, pokud se zapojí do projektu, bez ohledu na to, kde se nacházejí? Učitelé, ať už v jakémkoli kontextu, uvádějí stejný pozitivní dopad?

FP: Ano. Zatím je to anekdotické a já se chystám začít s výzkumem, takže doufám, že se jich letos v létě budu moci záměrně zeptat, jaký to mělo dopad.

KSC: Jak učíme vděčnosti? V čem je háček?

FP: Myslím, že háček spočívá v okamžitém uspokojení. Jednou z mých nezbytných věcí je, že se musí často zamýšlet. Takže jsme si se studenty jednou týdně psali deník. Prostě jsem je požádal, aby si zapsali, co se stalo, jak se cítili předtím, jak se cítili po dokončení úkolu. Jen aby byli nuceni zamyslet se nad tím, jaké byly jejich fyzické reakce na to, jaké byly jejich emocionální reakce na to. Pak jsme se na konci semestru vrátili a prohlédli si všechny jejich deníky a všimli si, že existuje určitý vzorec. Je to příjemný pocit. Že je to něco, co trvá. Měl jsem jednoho studenta, který šikanoval lidi, protože se z toho cítil dobře. Byl naštvaný kvůli domácím okolnostem, a právem. Všiml si, že je lepší být laskavý než tyran. Nejen to, ale ten pocit trvá déle. Když někoho šikanuju, ten dobrý pocit trvá jen pár vteřin a pak se cítím opravdu hrozně, ale ty dobré věci přetrvávají, víte. Budují se samo o sobě. Když s lidmi mluvím o Tajných agentech laskavosti, na konci jim zadám úkol. Otočit se k osobě vedle sebe a pak jí složit autentický kompliment. Nemůže to mít nic společného s její fyzickou stránkou. Musí to být s tím, co se vám na dané osobě líbí. Vždy se stanou dvě věci. Vždycky se stane první věc, a to bez ohledu na věk, ať už jsou to děti z mateřské školy nebo osmdesátníci, první věc, která se stane, je, že se všichni začnou hihňat. Je to k popukání. Pak jim dám dvě minuty na to, aby složili svůj autentický kompliment. Když se vrátí, všimnu si jen druhé věci: Všichni se usmívají. Říkám jim: „Chci, abyste se všichni zamysleli a všimli si, jak se vaše tělo právě teď cítí.“ Můžete si všimnout, jak se jim tohle uvědomění prolíná po tvářích. „Ach jo. Musím si všimnout, jak dobře se cítím. Jsem takový vřelý, nadšený a nadšený, tohle je dobrý pocit.“ Říkám jim: „Takhle se vaši studenti chytají. Opravdu je necháte pochopit, jak dobře se díky tomu cítí.“

Myslím, že nejlepší způsob, jak učit vděčnost a laskavost, je modelovat. Víte, víme, že jako učitelé se děti více zajímají o to, co děláte, než o to, co říkáte. Můžete kázat celý den, ale pokud neprocvičujete to, co je učíte, nebudou to brát vážně. Proto je jedním z požadavků, abychom dělali laskavé skutky společně s našimi studenty. Dělal jsem to se svými studenty, aby věděli, že je to pro mě důležité, protože to dělám taky, a protože to byli oni, kdo s laskavými skutky přišel, tak se k tomu také přidali. Téměř všichni [studenti] si vyvinuli „charakteristické pohyby“, jak je nazývali, laskavé skutky mimo to, co jsme jim zadávali, protože chtěli dělat víc, takže se z toho stala určitá závislost.

KSC: Jak často se projevují laskavé činy?

FP: Jednou týdně. Projev laskavosti může trvat celý týden. Jeden úkol týdně. Úkolem může být, že budete každý den po škole sbírat odpadky po dobu jednoho týdne, nebo že se budete muset celý týden usmívat na každého, koho uvidíte. Dostali jste úkol a museli jste ho splnit. Některé z nich byly jen jednorázové. Jedním z nich bylo, že musíte najít někoho, kdo tento měsíc nedostane narozeninovou kartu, a musíte mu ji napsat, nebo napsat dopis školníkovi nebo něco podobného. Záleželo jen na tom, o jaký úkol šlo, ale jednou týdně jste losovali obálku.

KSC: Jak často se z toho děti vznítily a udělaly ještě víc?

FP: Pořád. Ani jsem si nebyl jistý, jak často se to dělo. Měl jsem jednoho studenta, který si našetřil, koupil si sekačku a sekal lidem trávníky. Chodil v noci ven a sekal lidem trávníky bez jejich svolení. Musel jsem ho od toho varovat, protože to bylo nebezpečné. Dělal to v péřovém boa. Z několika důvodů. Zraníš se.

KSC: Udělal to v noci, aby to zůstalo tajné?

FP: Přesně tak to bylo. Pojďme si promluvit o souhlasu. Jen takové náhodné věci. Bylo to natažení ruky do komunity. Bylo to jako jít na bowling a pomáhat dětem zavazovat tkaničky. Jednoduché drobnosti, které nic nestály. To bylo jedno z našich pravidel. Nemohlo to stát peníze, protože nikdo z nás stejně žádné neměl. Změnilo to můj pohled na laskavost. Když se ptám dospělých na laskavost, první věc, na kterou myslí, jsou peníze nebo darování věcí. Co když nemáte co finančně dát? To neznamená, že nemůžete být laskaví. Když jsem žáky požádal, aby vymysleli laskavé skutky, dvě pravidla zněla: za prvé, nesmí to stát peníze, a za druhé, mělo se to dělat ve školním areálu, protože to byla kultura, kterou jsme chtěli změnit, naše školní kultura. Začali dělat věci mimo školní kulturu. Někteří z nich dělali věci celou dobu, ještě před naším projektem, byli to prostě laskaví lidé a bylo to pro ně prostě druhá přirozenost. Pravděpodobně to bylo to, co jejich rodiče vzorovali doma. Možná se to alespoň někteří z nich naučili od svých přátel. Co je to laskavost a jaký je to pocit, když mluvíte o něčem, k čemu patříte.