Umění a disciplína vidět soucitně

UMĚNÍ A DISCIPLÍNA VIDÍT SOUcitně
C. PAUL SCHROEDER

Tento článek od C. Paula Schroedera je upravenou kapitolou z knihy Practice Makes PURPOSE: Šest duchovních praktik, které změní váš život a promění vaši komunitu, vydané nakladatelstvím Hexad, září 2017.

V celém našem národě, v celém našem světě roste polarizace hledisek. Lidé z různých stran politické uličky se dívají na stejná fakta a vyvozují radikálně odlišné závěry. Protilehlé tábory shromažďují stejné informace do různých obrázků, pak na sebe útočí a křičí: "Vidíš? Vidíš? Tady je důkaz, že my máme pravdu a ty se mýlíš!" Stále se od sebe vzdalujeme a napjatá struktura naší demokracie se začíná trhat.

Tato dynamika se však neomezuje pouze na oblast politiky. Projevuje se i v našich nejintimnějších vztazích. Při svých interakcích s těmi, kteří jsou mi nejbližší, často zjišťuji, že si říkám: „V tom se tak jasně mýlíš – proč to nevidíš? nebo "Mám plné právo být naštvaný po tom, co jsi udělal," nebo "Kdybys v tom dal na mou radu, bylo by ti mnohem lépe." Obvykle se to děje proto, že si vymýšlím příběhy na podporu svých předpokladů a selektivně skládám detaily do obrazu, který mi vyhovuje. A když jsou tyto příběhy zpochybněny, hrabu v patách a hádám se s lidmi, které miluji.

Proroci a mudrci napříč generacemi se všichni shodli na tomto jediném bodě: to, jak vidíte, určuje, co vidíte a co nevidíte. Pokud tedy chceme zacelit rozdělení v naší zemi a našich domovech, musíme se naučit nový způsob vidění.

Duchovní praxe Compassionate Seeing nám umožňuje vytvářet prostor pro příběhy, které se liší od našich, a zapojit zvědavost a údiv vůči lidem, kteří nevidí svět jako my. Je to první ze šesti praktik popsaných v mé nové knize Praxe má smysl: Šest duchovních praktik, které změní váš život a promění vaši komunitu . Následující úryvek je krátkým úvodem do Compassionate Seeing s několika praktickými návrhy, jak jej ihned začít používat.

JAK Trénovat soucitné vidění

Ukončení cyklu posuzování vyžaduje Soucitné vidění, první a nejzákladnější ze šesti duchovních praktik. Soucitné vidění je závazek vidět sebe a druhé s úplným a bezpodmínečným přijetím – bez výjimek. Zde jsou základní kroky:

1. Všimněte si svého nepohodlí. Věnujte pozornost vždy, když se cítíte nepříjemně, nebo se vám to zdá bolestivé, ošklivé, nudné nebo otravné. Nesnažte se nic opravovat nebo měnit. Jen si toho všimněte.

2. Pozastavte své soudy. Odolejte sklonu okamžitě se rozhodnout, zda je něco správné nebo špatné, nebo zda se vám to líbí nebo nelíbí. Nepřipisujte vinu a nedělejte ostudu sobě ani nikomu jinému.

3. Buďte zvědaví na své zkušenosti. Začněte přemýšlet o sobě a ostatních. Zkuste se například zeptat: "Zajímalo by mě, proč mě to tak trápí?" nebo "Zajímalo by mě, jaké to pro vás je?"

4. Dívejte se hluboce se záměrem porozumět. Přistupujte ke svým zkušenostem s flexibilním myšlením a snažte se zůstat otevření novým informacím a alternativním vysvětlením.

DVA POHYBY SOUcitného VIDĚNÍ

První pohyb: Rozpoznání rozdílu

Soucitné vidění má dva směry, z nichž oba jsou zakódovány v univerzálním duchovním předpisu, který známe jako Zlaté pravidlo: chovejte se k druhým tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali na jejich místě k vám. Prvním pohybem Soucitného vidění je rozpoznání rozdílu mezi námi a ostatními lidmi. To znamená vidět ostatní jako skutečně jiné – jsou to odlišní jedinci s vlastními jedinečnými zkušenostmi, preferencemi a ambicemi.

Zaměření se na naše odlišnosti se může zpočátku zdát neintuitivní, protože soucit si obvykle představujeme tak, že nějakým způsobem stírá rozdíl mezi námi a ostatními. Ale pokud neuznávám a nerespektuji rozdíl mezi mnou a vámi, vnucuji vám svá přesvědčení, hodnoty a cíle a nechám se zabalit do výsledku vašich rozhodnutí. Budu se chovat, jako by můj příběh byl i vaším příběhem. Kdykoli se přistihnu, že se snažím ovládat chování druhých lidí nebo řídit jejich rozhodnutí, beru to jako znamení, že mám problém se od nich oddělit. Když si všimnu, že se to děje, považujem za užitečné opakovat si toto jednoduché pravidlo: „To, co je o tobě, je o tobě a to, co je o ostatních, je o nich.“ Naučil jsem se, že dokud to budu mít na paměti, život bývá pro mě i pro lidi kolem mě mnohem jednodušší.

Rozpoznání rozdílu mezi námi a ostatními je obzvláště kritická dovednost, pokud jde o rodičovství. Jako rodič se neustále snažím nevnucovat svým dětem své touhy a cíle. Je pro mě tak snadné se s nimi příliš ztotožnit a jejich úspěchy či neúspěchy o mně. Velká část konfliktů mezi dětmi a jejich rodiči vzniká proto, že rodiče nerozpoznají rozdíl mezi nimi a svými dětmi. Je důležité si vždy pamatovat, že naše děti mají své vlastní aspirace a životní dráhu – a mohou se od našich velmi lišit.

Druhá věta: Imaginativní skok

Když rozpoznáváme a přijímáme rozdíl mezi námi a ostatními, přirozeně to vyvolává zvědavost na jejich zkušenosti. To nás vede k druhému pohybu Soucitného vidění: uděláme imaginativní skok přes hranici, která nás dělí. Tento nápaditý skok je odvážným aktem zvědavosti a kreativity. Místo toho, abych své hodnoty a přesvědčení vnucoval někomu jinému, začínám přemýšlet o motivacích, touhách a emocích této osoby. Postavil jsem se na místo toho druhého a položil jsem si otázku: "Kdybych byl touto osobou v této situaci, co bych si myslel, jak bych se cítil a jak bych chtěl, aby se se mnou jednalo?"

Když dělám nápaditý skok do situace někoho jiného, ​​všiml jsem si, že moje tendence k úsudkům se téměř automaticky pozastavuje. Zvědavost a údiv jsou v zásadě nehodnotící přístupy ke světu. Zjišťuji, že prostě nedokážu soudit ve své mysli a zároveň být opravdu zvědavý na jiného člověka. Soudy praskají jako mýdlové bubliny v přítomnosti zvědavosti. Jakmile se začnu zajímat o zkušenosti někoho jiného, ​​přestanu selektivně shromažďovat informace na podporu svých předsudků. Místo toho, abych si myslel, že jsem toho druhého pochopil, vidím toho člověka jako záhadu. Zapojení objevného myšlení nám pomáhá vyhnout se úsudkům a zůstat flexibilní, otevření a zaujatí.

SOUcit A ÚČEL

Praxe Compassionate Seeing nám především připomíná, že náš příběh není příběh. Existuje větší realita, jejíž větší obraz vidíme jen velmi malou část. Tímto způsobem nás Soucitné vidění spojuje s Účelem, zkušeností sounáležitosti s něčím nekonečně větším, než jsme my sami. Když praktikujeme Soucitné vidění, poznáváme, že naše životy jsou propletené příběhem mnohem větším, než je ten náš. Odhalit toto vlákno spojení mezi námi je jako zapojit se do silného proudu plné vitality a radosti.

Soudy nás na druhé straně oddělují od Účelu tím, že falešně naznačují, že to, co vidíme, je vše, co existuje. Díky tomu je pro nás snadné obviňovat ostatní z toho, co vnímáme jako jejich nedostatky nebo špatné volby. Soudy ubírají náš čas, energii a pozornost. Způsobují, že plýtváme těmito neocenitelnými komoditami vytvářením falešných příběhů. Kdybychom viděli celý obrázek – nebo celou osobu –, pak by nám chování ostatních lidí dávalo pravděpodobně mnohem větší smysl než nyní. Čím více znám příběh někoho jiného, ​​tím snazší je pro mě přijmout toho člověka takového, jaký je, i když jeho jednání považuji za obtížné nebo problematické. Takže pokud mám problém praktikovat soucit s někým jiným, beru to jako znamení, že prostě neznám celý příběh. Nevidím celkový obraz.

Pro více informací o knize a šesti postupech navštivte www.sixpractices.com .