Sbohem, Jezevec

autorská práva Mulberry Books, 1992

Četli jste někdy knihu Jezevcovy rozlučkové dary? Vypráví příběh starého Jezevce, který ví, že brzy zemře, a dělá si starosti s tím, jak se jeho přátelé Krtek, Žába, Liška a Králík vyrovnají s jeho odchodem poté, co se dostane do „Dlouhého tunelu“. Zbytek této krásně ilustrované knihy se točí kolem dojemných a kreativních způsobů, jakými si Jezevcovi přátelé váží jeho odkazu a vyrovnávají se se ztrátou.

Je to jedna z mých nejoblíbenějších dětských knih a má v mém srdci zvláštní místo, protože mi ji poprvé přečetla noc před smrtí mé matky. Byla to nadaná psychoterapeutka, která téměř 30 let pracovala s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich truchlícími dětmi a za svůj přínos v oblasti paliativní péče obdržela francouzský Řád čestné legie. Ale v onen poslední den svého života ležela v kómatu ve stejné velké pařížské nemocnici, kde doprovázela mnoho dalších až do konce jejich života. Umírala na rakovinu slinivky břišní.

Sestra a já jsme ten večer byly obě po boku naší matky a velmi dobře si uvědomovaly, že by to mohl být poslední rozloučení. Téměř všichni, kdo ji dobře znali, se s ní už v předchozích týdnech přišli rozloučit, ale my jsme stále čekaly na posledního návštěvníka. Jedna ze studentek naší matky nám dříve ten den napsala a požádala o svolení, aby mohla naposledy navštívit svého milovaného mentora a rozloučit se osobně. Věděla jsem, jak důležité to pro ni bylo, a to díky dojemnému e-mailu, který nám napsala před pár dny, ve kterém nám sdělila, jak velký vliv měla naše matka na její život, a to jak profesně, tak osobně. Takže jsme se na setkání s ní těšily. Poté, co dorazila a pozdravila nás, tiše se posadila k matčině posteli a pak s ní začala mluvit, jako by byla plně při vědomí a přítomná. Ani sestra, ani já jsme se tím nepřekvapily. Takhle nás matka vždycky učila, abychom se chovali k každému v kómatu: „vždy předpokládejte, že vás dokonale slyší, a oslovujte je přímo.“

Takže tato mladá žena jménem Isabelle s láskou řekla naší matce, že hodně přemýšlela o tom, co jí chce nejvíc říct. A poděkovala jí za všechny dary, které od ní v průběhu let dostala. Její seznam byl velmi dojemný. Dokonce ocenila i to, jak se naše matka chovala k nemocničnímu personálu. V této velké nemocnici, kde mnoho let pracovala jako ředitelka psychologie, znala každého člena personálu křestním jménem. A vždycky je mohla pozdravit osobní otázkou, která se týkala něčeho, co věděla o jejich životech (jejich dětech, jejich nadějích, jejich starostech). S péčí a respektem oslovovala chirurgy, zdravotní sestry, recepční a uklízecí personál. To na Isabelle udělalo velký dojem, a ta nám ten večer řekla, že se snaží naučit a zapamatovat si jména všech v nemocnici, kde nyní pracuje.

Poté, co Isabelle dokončila vyjádření své vděčnosti, řekla naší matce, že si s sebou přinesla Jezevčí dárky na rozloučenou a pomyslela si, že by si ten příběh možná ráda poslechla ještě naposledy. Než pokračovala, otočila se ke mně a k mé sestře a vysvětlila, že je to příběh, který naše matka často četla pozůstalým dětem ve své terapeutické praxi. A je to také kniha, kterou nadšeně doporučovala mladším terapeutům, kteří se u ní vzdělávali. Naše matka nám v průběhu let přečetla nespočet dětských knih tím vřelým a procítěným hlasem, který nyní ztichl. Byla to kouzelná vypravěčka. Ale ani moje sestra, ani já jsme tento konkrétní příběh nikdy neslyšely.

Takže za těchto okolností jsme dostali nečekaný dar a poprvé jsme slyšeli Badgerův příběh. Ačkoli jsme s mou mladší sestrou byly v té době obě dospělé (38 a 40 let), byly jsme také truchlící děti. A když jsme poslouchaly Isabellin sladký vypravěčský hlas, nemohly jsme si pomoct s pocitem, jako by naše matka nějakým způsobem našla způsob, jak se s námi podělit o tento poslední příběh, aby nám pomohla vyrovnat se s jejím odchodem. Byl to hluboce dojemný zážitek a nečekaný dar na rozloučenou, za který budu vždy vděčná. Ve francouzštině se kniha jmenuje „Au Revoir Blaireau“ (tj. Sbohem, Badger). A to byla nakonec ta poslední slova, která jsem matce zašeptala do ucha, než jsem ji na noc opustila. Zemřela za úsvitu následujícího dne, obklopena nočním personálem, který tak dobře znala.

Od té doby jsem Badgerovy rozlučkové dary četla a znovu četla mnohokrát, ve francouzštině i angličtině, sama i přátelům. A ráda výtisky knihy rozdávám. Je to jeden ze způsobů, jak ráda uctím památku své matky a některé z jejích rozlučkových darů, včetně hluboké lásky k dětským knihám, kterou jsem po ní zdědila.

Pokud znáte děti, které se potýkají s velkou ztrátou, tato knížečka je pro vás skvělým lékem. Povzbuzuje děti, aby přijaly svůj smutek. Ukazuje, jak si vážit zvláštních vzpomínek na zesnulé, jak si Žába vzpomíná, jak ho Jezevec naučil bruslit a získat sebevědomí, a jak si Liška vzpomíná, jak ho Jezevec naučil správně zavazovat kravatu. Kniha také zdůrazňuje důležitost vyprávění příběhů a truchlení jako komunity.

Níže je video na YouTube s příběhem Badger's Parting Gifts , které čte nádherný hlas Ruby Dee. Pokud vás příběh dojme, pořiďte si prosím jeden, dva nebo tři výtisky, abyste si ho mohli přečíst nebo darovat truchlícím přátelům. Ilustrace jsou nádherné.