Georgeův nejlepší přítel: Vánoční příběh

Moje matka byla samoživitelka a já jsem byla její jediné dítě. V 60. letech jsme žili ve městě v malém bytě. Moje teta Rose a bratranci a sestřenice bydlely hned vedle. Každý prosinec moje máma na Štědrý den oznamovala každému, kdo byl sám, že bude mít den otevřených dveří. Máma věřila, že by nikdo neměl být během svátků sám. Kdyby mohla, pravděpodobně by dala inzerát do novin, který by pozvala celý svět.

Jak to bylo, náš maličký byt byl přeplněný, všechny pokoje kromě mé ložnice se na Štědrý den zaplnily dospělými, kteří se bavili. Spát se nedalo, ale stejně jsem se snažila usnout, protože Ježíšek nenechával dárky malým holčičkám, které byly vzhůru (tak mi bylo řečeno). Když jsem ležela v posteli, přemýšlela jsem, jak Ježíšek vůbec ví, že uprostřed toho hluku spím, a jak se mohl vplížit dovnitř a nechat dárky všem těm lidem kolem. Dospělí v mém životě mi to také vysvětlovali. Zdálo se, že všichni dospělí Santu znali. Jen děti by neměly nakukovat.

Každý rok o půlnoci mě maminka brala do obýváku, abych otevřela dárky, které nechal Santa Claus, a pak dárky od přátel, kteří se shromáždili kolem. Byla to vánoční tradice, docela kouzelná a vzrušující. Byla jsem asi nejšťastnější dítě ve městě.

Tradice štědrovečerních dnů otevřených dveří pokračovala, i když jsme se přestěhovali na předměstí. Bylo mi asi 12 let a chodila jsem do šesté třídy. Náš nový byt měl upravené trávníky, záhony a krásné stromy hned před dveřmi. Maminka spravovala komplex, takže jsme jako součást svého platu mohli bydlet v krásném jednopokojovém bytě. První Vánoce tam maminka pozvala kohokoli, koho potkala a o kom se dozvěděla, že bude na Štědrý den sám – sousedy, kolegy z práce, prodavačky, pošťáka… a seznam by mohl pokračovat.

Když jsem byl v prvním ročníku střední školy, nastěhovali jsme se do dvoupokojového bytu ve stejném komplexu. Bylo skvělé mít teď svůj vlastní pokoj. Krátce poté, co jsme se nastěhovali, se vedle nastěhoval nový soused. Jmenoval se George a byl to starší pán. Vždycky, když nás uviděl, kývl na pozdrav. Bylo to kolem Dne díkůvzdání, když jsme ho viděli parkovat na svém místě blízko našeho. Přiváželi jsme potraviny a máma se ho zeptala, jestli má nějaké plány na svátky. Když řekl, že ne, že je stráví sám, máma se zmínila o dni otevřených dveří na Štědrý den.

„Prosím, přidejte se k nám,“ řekla. Už teď zavrtěl hlavou na znamení odmítnutí.

„Obávám se, že nebudu dobrou společností,“ řekl. „Před pár měsíci jsem ztratil ženu.“ Oči se mu zalily slzami a odvrátil se. „Stejně děkuji!“ zavolal. Vešel do svého bytu a tiše zavřel dveře.

Když to řekl, málem se mi zlomilo srdce vedví. V tu chvíli jsem se rozhodla, že od toho dne udělám vše, co bude v mých silách, abych tohohle elegantního staršího pána jménem George potěšila. Během následujících několika měsíců jsem cestou ze školy často nacházela květinu nebo zajímavou rostlinu, kterou jsem mu nechala před dveřmi. Jednou jsem našla kůži, kterou svlékla cikáda, a nechala jsem ji tam. Nevím, jestli se mu ta hmyzí kůže líbila, ale mně připadala fascinující. Georgeovi jsem nikdy neřekla, že dárky jsou ode mě. Hodila jsem je na jeho schody a pak jsem spěchala dovnitř do svého bytu vedle. Cestou ze školy jsem našla spoustu věcí, které jsem tam nechala.

Když napadl sníh, napsal jsem mu na verandu vzkaz: „Ahoj Georgi!“ a smajlík.

Opravdu jsem si myslela, že jsem lstivá. Opravdu jsem si nemyslela, že pozná, že jsem to já. Pak jsem jednoho krásného jarního dne ke konci školního roku zrovna chtěla nechat Georgeovi na prahu divokou růži, když se dveře otevřely.

„Ahoj, drahoušku,“ řekl. Usmál se. Byla jsem v rozpacích a vyděšená.

„Ahoj,“ řekl jsem stydlivě.

„Vím, že jsi mi nechávala malé vzkazy a dárky,“ řekl. „Tolik to pro mě znamená. Už se na tyhle malé dárky těším. Nemáš tušení, kolik štěstí jsi mi za posledních několik měsíců dala. Chtěla bys jít dál?“

Zaváhala jsem. Neznala jsem ho. Vlastně ne. Chápal to.

„Víš co. Možná byste s maminkou někdy chtěli být mými hosty na večeři. Dělám moc dobré chilli!“

Přišli jsme k němu na večeři. Měl pravdu – dělal skvělé chilli. A tak začalo naše přátelství. George přišel na Štědrý den na den otevřených dveří, i když se zdržel jen chvíli. Když jsem se vrátil ze školy, někdy jsme spolu chodili na procházky. Občas mě George pozval na oběd nebo vzal na večeři mě i maminku, když měla čas. Když cestoval, vždycky mi poslal pohlednici a přivezl mi malý dárek.

Zbožňovala jsem ho.

Když mi bylo 19 let a chodil jsem na vysokou, zavolala mi máma, že George je v nemocnici. Když jsem ho šel navštívit, rozzářil se mu úsměv na tváři.

„Tohle je můj nejlepší kamarád,“ ​​řekl svému bratrovi Walterovi a představil nás. Viděl jsem, že Waltera překvapilo to krásné oslovení „nejlepší kamarád“, které jeho bratr dal teenagerovi. Byl jsem poctěn, ale zároveň jsem si o svého kamaráda hodně dělal starosti.

Walter mě potkal před dveřmi a sdělil mi zprávu, která mi znovu zlomila srdce. „Nezbývá mu dlouho. Rakovina je všude.“

Poté, co jsem se uklidnila, jsem se vrátila dovnitř a na chvíli si k Georgeovi sedla. Chtěla jsem mu tolik říct. Bylo pro něj těžké mluvit. Bolest byla docela silná. Řekla jsem mu, jak moc pro mě znamená, jak moc ho miluji. Chytil mě za ruku. Jeho stisk byl slabý, ale teplý.

„S pozdravem,“ řekl znovu. Usmál se a usnul. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Na Štědrý den po jeho smrti nám někdo zaklepal na dveře. Byla to kytice vánočních květin a borovic, krásná dekorace, adresovaná mně a mé mamince.

V poznámce stálo:

„Než George zemřel, požádal mě, abych se ujistil, že tohle dostanete na Štědrý den. Řekl, že vaše přátelství mu pomohlo překonat jedno z nejtěžších období jeho života. Děkuji vám, že jste tak dobří přátelé mého bratra. Kéž vám Bůh žehná o těchto Vánocích a vždycky, Waltere.“

Každý Štědrý den, a docela často po celý rok, vzhlédnu a pozdravím svého přítele George. Mám plné srdce, když si vzpomenu na ten krásný dárek, který pro nás připravil, než se světu rozloučil. Naše přátelství začalo jednoduše, malým dárkem na prahu domu. Stalo se z něj jedno z nejvýraznějších a nejkrásnějších přátelství mého života.

Původně publikováno na Kindspring.org