Hledání naděje V beznaději

Jak se svět stává stále temnějším, nutil jsem se myslet na naději. Sleduji, jak svět a lidé v mém okolí zažívají zvýšený smutek a utrpení, jak se agrese a násilí přesouvají do všech vztahů, osobních i globálních, a jak se rozhodnutí dělají z nejistoty a strachu. Jak je možné cítit naději, těšit se na pozitivnější budoucnost? Biblický žalmista napsal: „Bez vidění lidé hynou. Zahynu?

Nekladu tuto otázku klidně. Snažím se pochopit, jak bych mohl přispět ke zvrácení tohoto sestupu do strachu a smutku, co bych mohl udělat, abych pomohl obnovit naději do budoucnosti. V minulosti bylo snazší věřit ve vlastní efektivitu: kdybych tvrdě pracoval, s dobrými kolegy a dobrými nápady, mohli bychom něco změnit. Ale teď o tom pochybuji. Ale bez naděje, že moje práce přinese výsledky, jak mohu pokračovat? Pokud nevěřím, že se má vize může stát skutečností, kde najdu sílu vytrvat?

Abych odpověděl na tyto otázky, poradil jsem se s některými, kteří prožili temné časy. Vedly mě na cestu k novým otázkám, které mě přenesly z naděje do beznaděje.

Moje cesta začala malou brožurou s názvem „Síť naděje“. Vyjmenovává známky zoufalství a naděje na nejnaléhavější problémy Země. Na prvním místě mezi nimi je ekologická destrukce, kterou vytvořili lidé. Jediná věc, kterou brožura uvádí jako nadějnou, je, že Země pracuje na vytváření a udržování podmínek, které podporují život. Lidé budou zničeni, pokud brzy nezměníme své způsoby. EO Wilson, známý biolog, poznamenává, že lidé jsou jedinými hlavními druhy, z jejichž zničení by měly prospěch všechny ostatní druhy (kromě domácích mazlíčků a pokojových rostlin). Dalajlama říkal totéž v mnoha nedávných učeních.

To ve mně nebudilo naději.

Ale ve stejné brožurce jsem četl citát od Rudolfa Bahro, který pomohl: „Když formy staré kultury umírají, novou kulturu vytváří několik lidí, kteří se nebojí být nejistí.“ Mohla by být nejistota – sebepochybování – dobrá vlastnost? Je pro mě těžké si představit, jak bych mohl pracovat pro budoucnost, aniž bych se cítil založen na víře, že moje činy něco změní. Ale Bahro nabízí novou perspektivu – ten pocit nejistoty, dokonce i neopodstatněnosti, by mohl ve skutečnosti zvýšit mou schopnost zůstat v práci. Četl jsem o neopodstatněnosti – zejména v buddhismu – a nedávno jsem to docela zažil. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale jak moje kultura umírá, mohl bych se vzdát hledání půdy, na které bych mohl stát?

Václav Havel mi pomohl dále přitahovat nejistotu a nevědomost. "Naděje," říká, "je dimenze duše, orientace ducha, orientace srdce. Překračuje svět, který je bezprostředně prožíván a je ukotven někde za jeho horizontem. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne."

Zdá se, že Havel nelíčí naději, ale beznaděj: osvobodit se od výsledků, vzdát se výsledků, dělat to, co se zdá být správné, spíše než efektivní. Havel mi pomáhá vzpomenout si na buddhistické učení, že beznaděj není opakem naděje. Strach je. Naděje a strach jsou partneři, kterým nelze uniknout. Kdykoli doufáme v určitý výsledek a tvrdě pracujeme na jeho uskutečnění, pak také zavádíme strach – strach ze selhání, strach ze ztráty. Beznaděj je bez strachu, a proto se může cítit docela osvobozující. Poslouchal jsem, jak ostatní popisují tento stav. Nezatíženi silnými emocemi popisují zázračný vzhled jasnosti a energie.

Thomas Merton, pozdní katolický mystik, dále objasnil cestu do beznaděje. V dopise příteli radil: "Nespoléhejte se na naději na výsledky. Možná budete muset čelit skutečnosti, že vaše práce bude zdánlivě bezcenná a dokonce nedosáhnete vůbec žádného výsledku, ne-li možná výsledků opačných, než očekáváte. Jak si na tuto myšlenku zvyknete, začnete se více a více soustředit ne na výsledky, ale na hodnotu, správnost, pravdivost práce samotné. Končíte postupně a za konkrétní myšlenku se tím více a méně bojujete o realitu lidí. vztah, který vše zachrání."

Vím, že je to pravda. Pracoval jsem s kolegy v Zimbabwe, když jejich země upadá do násilí a hladovění kvůli činy šíleného diktátora. Přesto, jak si s kolegy vyměňujeme e-maily a občas se navštěvujeme, zjišťujeme, že radost je stále k dispozici, ne z okolností, ale z našich vztahů. Dokud jsme spolu, dokud cítíme, že nás ostatní podporují, vytrváme.

Někteří z mých nejlepších učitelů v této oblasti byli mladí lídři. Jedna kolem dvaceti řekla: "Důležité je, jak jdeme, ne kam. Chci jít společně a s vírou." Další mladá Dánská žena řekla: "Mám pocit, že se držíme za ruce, když jdeme do hlubokého, temného lesa." Jedna obyvatelka Zimbabwe ve svém nejtemnějším okamžiku napsala: "Ve svém zármutku jsem viděla, jak jsem držena, jak jsme se všichni navzájem drželi v této neuvěřitelné síti milující laskavosti. Smutek a láska na stejném místě. Cítila jsem, jako by mi puklo srdce, když to všechno držím."

Thomas Merton měl pravdu: jsme utěšeni a posíleni tím, že jsme spolu bez naděje. Nepotřebujeme konkrétní výsledky. Potřebujeme se navzájem.

Beznaděj mě překvapila trpělivostí. Když opouštím snahu o efektivitu a sleduji, jak moje úzkost mizí, objevuje se trpělivost. Dva vizionářští vůdci, Mojžíš a Abraham, nesli sliby, které jim dal jejich Bůh, ale museli se vzdát naděje, že se tyto sliby během svého života naplní. Vedli z víry, ne z naděje, ze vztahu k něčemu, co přesahuje jejich chápání. TS Eliot to popisuje lépe než kdokoli jiný. Ve Čtyřech kvartetech píše:

Řekl jsem své duši, buď v klidu a čekej bez naděje
neboť naděje by byla nadějí na špatnou věc; čekat bez lásky,
Neboť láska by byla láskou ke špatné věci; ještě je víra
Ale víra, láska a naděje jsou všechny v čekání.

Takhle chci projít touto dobou rostoucí nejistoty. Bezdůvodní, beznadějní, nejistí, trpěliví, jasní a spolu.