Programy děti nemění – Vztahy Ano

Nebyl jsem člověk, který by ze střední školy odešel. Jsem si jistý, že bych byl, ale nedostal jsem šanci – škola mě vyhodila dřív, než jsem ji mohl přestat.

Byl rok 1957, bylo mi 17 a podle standardů většiny lidí jsem to měl stvořené. Byl jsem bílý anglosaský protestant. Vyrůstal jsem v pittsburském předměstí, kde žili lidé střední třídy, v klidné, stinné ulici v příjemné čtvrti. Můj otec a jeho bratři měli dobrý byznys a country club jsme měli k dispozici.

Ale to bylo jen na povrchu. Pod povrchem byl můj domov v chaosu. Moje matka byla chronicky nemocná s emocionálními a fyzickými problémy a můj otec byl odtažitý. Měla jsem dva bratry, ale ti byli mnohem starší a v době, kdy jsem vstoupila do puberty, se už odstěhovali z domu. Jsem si jistá, že mě rodiče milovali, ale nemohli tu pro mě být, ať už emocionálně nebo jinak.

Začal jsem se bouřit proti všem konformním hodnotám padesátých let kolem sebe, abych skryl osamělost a bolest, kterou jsem cítil. A nenáviděl jsem školu. Cítil jsem se méněcenný než většina studentů a můj průměr D to odrážel. Neuměl jsem dobře číst a ve většině předmětů jsem se proplétal lacině. O mnoho let později jsem zjistil, že jsem se „učil jinak“, ale tehdy se tomu říkalo „být hloupý“. A tak jsem si řekl, že mi na ničem z toho stejně nezáleží – škola je jen hromada faktů, které nepotřebuji ani mi na nich nezáleží.

Začal jsem se dostávat do problémů, dostával jsem školení a poflakoval se s tou „zlou partou“ v Nobbie's Pool Hall. Říkali nám „Zvířata ze Zelené ulice“. Nakonec ředitel přivedl do školy mámu a řekl jí, že by mě měla vzít ven. Řekl, že mám takové potíže, protože „nezvládám práci“. To opět znamenalo jen jednu věc: jsem hloupý. Ve skutečnosti žádné překvapení – tři roky jsem byl ve speciální třídě pro „pomalé studenty“. Všichni jsme byli nálepkováni a ti ostatní, kteří se neučili, byli moji jediní přátelé.

Nejblíže jsem se k pocitu něčeho jako přijetí dostala v té kulečníkové hale. Tam, když jsem se poflakovala s pár desítkami kluků mého věku a starších, mluvila jsem tak, jak jsem mluvila ráda, a necítila jsem se kvůli tomu odmítnutá. V té zanedbané místnosti se šesti kulečníkovými stoly a tlumeným osvětlením panoval pocit sounáležitosti, jaký jsem nikde jinde necítila. Byl skutečný, upřímný – ale zároveň násilný a bezúčelný. Nejvíc si pamatuji, jak se čas vlekl a natahoval. Měli jsme všechen čas světa, abychom šli… nikam. V noci jsem ležela v posteli v slzách a přemýšlela, co dělám, kam směřuji a o co v mém životě jde.

Jednoho dne v Nobbie's vešel starší chlap, asi třicítka, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Jen tam seděl a pozoroval nás. Otočil jsem se na svého kamaráda Leftyho a zeptal se: „Kdo je ten chlap?“ Lefty neměl tušení. Ten chlap se objevoval každý den, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Nakonec se nabídl, že si s námi zahraje kulečník – „Zaplatím,“ řekl, což znělo dobře – a my jsme si z něj utahovali kvůli jeho mizerné technice s tágem, a on to vzal a utahoval si z nás na oplátku, a nakonec jsem se ho zeptal na jméno a co tam dělá. „Jmenuji se Bob a snažím se založit klub pro děti z vaší střední školy.“

„Hodně štěstí, kámo,“ řekl jsem mu.

Bob byl součástí Young Life, nedenominační křesťanské organizace, která se zavázala pozitivně ovlivňovat životy dětí a připravovat je na budoucnost. Byla založena v roce 1941 a dodnes silně funguje po celých Spojených státech a ve více než 100 zemích světa. Můžete si být jisti, že jsem se o křesťanské záležitosti zpočátku moc nezajímal. Skupina sponzorovala tábor na ranči v Coloradu a to se mi líbilo víc. „A dáme vám stipendium,“ řekl Bob, když mi o tom vyprávěl. Nikdo mi nikdy předtím stipendium na nic nenabídl. A co bylo ještě lepší, řekl mi, že je to smíšený tábor. Podíval jsem se na fotky dívek jezdících na koních. „Dobře,“ řekl jsem, „myslím, že si na to udělám čas.“

Takže jsem se spolu s pěti přáteli vydal autobusem na západ a v autobuse jsem potkal Jerryho Kirka, muže, se kterým jsem si později vytvořil nejdůležitější vztah mého života. Jerry byl vedoucím Young Life v Pittsburghu. První věc, které si na něm pamatuji, bylo, že dokázal uprostřed všeho toho povyku, který jsme dělali, usnout na silnici. Dokonce se při spaní usmíval!

Byl to drobný, šlachovitý chlapík – ve škole hodně běhal na dlouhé tratě a stále vypadal jako atlet. V té době mu bylo asi třicet. Hned jsem si ho oblíbil, ale mátl mě stejně jako Boba. Jaký měl úhel pohledu? Proč se zdálo, že se o mě tenhle chlap stará?

V táboře bylo spousta věcí k dělání: jízda na koni, basketbal, turistika. Ale hlavně byl čas na trávení času. Kromě Jerryho byli mně a mým přátelům přiděleni další dva poradci a znovu... co to s těmi kluky bylo? Hned jsem viděl, že mě chtějí znát jako člověka; zajímalo je, kdo jsem, bez ohledu na to, jestli jsem „věřil v Boha“, nebo jsem byl ochoten přijmout to, o co v Young Life jde. Nevěděl jsem, jak to nazvat, ale vnímal jsem, že Jerry Kirk mě bezpodmínečně miloval. Věřil ve mě jako lidskou bytost, ať jsem dělal cokoli – nebyly k tomu žádné závazky.

Bylo to poprvé, co jsem něco takového zažila. Neměla jsem od rodičů dostat bezpodmínečnou lásku? Jasně – ale stejně jako miliony mladých lidí jsem ji nedostala. Zoufale jsem toužila po starostlivém dospělém člověku ve svém životě.

Jerrymu ani ostatním jsem se hned neotevřel. Byl jsem extrémně nedůvěřivý a musel jsem hodně testovat, abych zjistil, jestli je jejich zájem skutečný. V táboře jsme měli pracovní čety, které dělaly věci jako zasypávání děr v silnicích. Jednoho rána jsem flákal a Bob, který byl šéfem čety, řekl: „Millikene, jsi líný!“ (Zmínil jsem se, že byl bývalý mariňák?) Bum! Moje další lopata hlíny ho shodou okolností trefila přímo do obličeje.

Zaměstnanci měli kvůli tomuto incidentu velkou poradu. Věděl jsem, že mě pošlou domů. Místo toho mi ale řekli, že se mnou vytrvají. Uvědomil jsem si, že Bob se nechová jako blbec; naopak, je důsledný a spravedlivý, protože když jsem si dobře dělal svou práci, byl tu, aby mi to řekl. Když jsem ji nedělal, řekl mi to taky. Já jsem byl nedůsledný, ale on ne. A on měl smysl pro humor. Tak jsem se mu omluvil a zjistil jsem, že si ho vážím ještě víc.

Skutečný zlom v mé důvěře k Jerrymu nastal, když jsem se vrátil do Pittsburghu. Nějak jsem se bál, že ho už nikdy neuvidím. Dostal mě do tábora a pomohl mi poznat Boha – takže jeho práce skončila a on si našel někoho jiného. To se nestalo. Jerry se mnou zůstal a dál byl mým přítelem. Bezpodmínečná láska nezmizela a on také ne. (Výlet do tábora v Coloradu se také stal každoroční událostí – o mnoho let později jsem tam stále každé léto jezdil a bral děti z ulic New Yorku, aby zažily to, co jsem zažil jako teenager.)

Něco se ve mně začalo měnit. Uvědomoval jsem si, že bez ohledu na to, jak moc jsem si myslel, že jsem, bez ohledu na to, jak zkažený jsem cítil svůj život, chci být ve spojení. Byla to základní hnací síla pro mě a – teď už chápu – pro každého člověka na planetě. Před pár lety jsem byl hluboce dojat, když jsem sledoval film Trosečník s Tomem Hanksem. Tady je ten chlap, který je roky sám na opuštěném ostrově a nakonec si naváže osobní vztah s volejbalovým míčem! Na míči bylo napsáno „Wilson“, takže tak ho Hanksova postava nazvala. Bylo to nejlepší, co mohl udělat, jediný přítel, kterého měl. Prostě musel být ve spojení.

Pevně ​​věřím, že dnes žiju díky starostlivému dospělému. Jerry, Bob a ostatní poradci z Young Life si nemysleli, že já a moji přátelé jsme bezcenní. Věřili, že máme budoucnost, něco, co můžeme dát. Nenabídli nám „odpověď“ ani „program“ – nabídli sami sebe; nabídli čas, lásku a energii potřebnou k navázání vztahu s jinou lidskou bytostí. A neexistuje člověk, se kterým je těžší se ztotožnit než s odcizeným teenagerem. Jerry se mnou prošel „údolím stínu adolescence“ a, jak jsem se od té doby mnohokrát přesvědčil, to není snadná cesta. Bez někoho, kdo by v něj věřil, se teenager rozzlobí a začne si to vybíjet na ostatních lidech i na sobě.

Programy děti nezmění – vztahy ano. Tato zásada je základním kamenem všeho, co kdy uděláte pro děti ve svých komunitách. Pravděpodobně mi ji dají na náhrobek, protože jsem ji říkal tolikrát a tolika způsoby. Ale v tomto stále více technologicky vyspělém „virtuálním“ století si myslím, že to nelze říkat příliš často: vše začíná vztahy. Dobrý program vytváří prostředí, ve kterém mohou vznikat zdravé vztahy.

***

Pro více inspirace se připojte k víkendovému setkání Awakin Call s Billem Millikenem! Více informací a potvrzení účasti zde .