Volba utrpení před bezpečností

"Můžeš chodit, miláčku?" Říkám tato slova našemu psovi Stelle, který umírá. Je čas na snídani a pokud půjde z naší postele do kuchyně, možná to bude znamení. Možná bude v pořádku. Tak se jí znovu ptám: "Můžeš chodit?" Jak se ptám, pamatuji si jedenáct let spánku zkrouceného jako preclík, aby se pes mohl pořádně vyspat. Vzpomínám si na rána, jak vstávala za úsvitu a dupala nohama Ukazatele na matraci, aby mě vstala, aby mě spláchla ze spánků jako divokou křepelku.

Teď je devět hodin a ona vzdychá v nohách postele, oči jsou ve střehu a zrychleně dýchá. Když moje matka umírala, neptal jsem se na to. Nepoložil jsem žádnou otázku. Nechtěl jsem znát odpověď, protože odpověď by vše změnila. Nemluvili jsme o rakovině – jak požírala kosti a vnitřní orgány mé matky, jak plánovala ukrást mého oblíbeného člověka. Nemluvili jsme o lásce a ztrátě, ani o její touze vidět mě najít život, který rozkvete. Nezmínili jsme se o tom, jak by pro ni smrt zavraždila tu radost nebo jak by mě smrt připravila o potěšení vrátit se domů z vysoké školy na přestávku na Den díkůvzdání a vidět její tvář u kuchyňského okna, dychtící slyšet každý detail mého života. Smrt by to zabila.

Tak jsme o tom nemluvili. Byl jsem znehybněn. Společně v našem kdysi bezpečném domově v Briarcliff to poslední ráno moje matka nemohla mluvit. Něco ode mě chtěla. Chtěla mou pomoc. Bylo mi sedmnáct a nevěděl jsem, co mám dělat. V místnosti bylo něco špatného. Byl jsem příliš vyděšený, abych dal najevo svůj strach. Chtěl jsem to opravit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Držel jsem ji tedy za ruku, po tvářích mi stékaly slzy bez vzlyků, zmatený tváří v tvář nevýslovné smrti. Podívala se na mě a řekla: "Děkuji." O třicet šest hodin později zemřela. To byla poslední slova, která mi kdy řekla.

Během let života, služby, umírání milovaných, ztracených mazlíčků a ztracených lásek se nějak učím ptát se: „Můžeš chodit? Učím se klást další těžké otázky a být v klidu a v přítomnosti odpovědí. Učím se, jak trpět. Své první opatrné kroky k utrpení jsem udělal ve Shadowlands , broadwayské produkci, kde jsem díky náhodě a konexím byl obsazen jako náhradník na osm týdnů. Hra je o přechodu CS Lewise od intelektu ke zkušenosti. Když byl Lewis dítě, jeho matka zemřela. Nikdy neplakal, nikdy si nedovolil pocítit ztrátu. Ke konci života, když byl Lewis drsným bakalářským profesorem, potkal svou pravou lásku Joy Greshamovou. Krátce poté, co se potkali a vzali, dostala rakovinu a zemřela. Když Joy zemřela, dovolil zkáze, aby ho dostihla. Řekl: "Chlapec si vybral bezpečí, muž utrpení."

Osm představení týdně, sedím v zákulisí a poslouchám monitory, slyším ta slova: Chlapec si vybral bezpečí, muž utrpení. A teď, každý den, dělám volbu mezi bezpečím a utrpením. Budu mít odvahu čelit tomu, co se stane, a udržet své srdce v místnosti? Protože nevím, jestli můžu chodit. Nevím, jestli vydržím. Jsou dny, kdy se potácím kolem této fáze zvané země, konfrontována s bolestmi lidského bytí – ztrátou, smrtí, nedůstojností neustálých změn. Ale někdy utrpení není utrpením. Ty poslední dny se Stellou bych klidně znovu trpěl. Bylo mi ctí držet ji, když se pustila. Byla radost dát její potřeby na první místo. Bylo radostí se zeptat: "Můžeš chodit?" a být zamilovaný do všeho, co byla pravda. Bylo radostí si ji vážit, pochopit, že láska je láska a nezáleží na tom, jestli je to jen pes, a že takovou lásku smrt nikdy nemůže zabít. Utrpení není utrpení. Utrpení je nová radost.