Radikální Akt Nechat věci Bolet

„Smutek je síla energie, kterou nelze ovládat ani předvídat,“ přemítala Elizabeth Gilbertová po ztrátě lásky svého života. "Smutek se neřídí tvými plány ani tvými přáními. Smutek si s tebou udělá, co chce, kdykoli bude chtít. V tomto ohledu má Smutek mnoho společného s Láskou."

Stejně jako láska se smutek zvětšuje do celého vnitřního vesmíru, který zabarvuje celý vnější svět. Stejně jako láska – ta úchvatná surovina pro většinu písní, básní a obrazů, které náš druh vytvořil – smutek žije sám skrze truchlení a nemůže nemluvit svou pravdu. Na rozdíl od lásky se naše kultura setkává s hlasem smutku se slitinou neklidu a popírání. Chceme, aby smutek zmizel, zarmoucené srdce okamžitě vyvedlo z jeho smutku. Často za osobní selhání považujeme naši neschopnost zachránit smutek druhého nebo za jeho selhání zaměňujeme neschopnost vymanit se z toho na časové ose našich přání.

Když psychoterapeutka Megan Devineová – tvůrkyně vynikajícího zdroje Refuge in Grief a autorka jeho přenosného protějškuIt's OK That You’re Not OK: Meeting Grief and Loss in a Culture that Don't Understand ( veřejná knihovna ) – sledovala, jak se její mladý, zdravý partner topí, náhlá a nesmyslná ztráta pozastavila její svět. Jak pomalu znovu získával hybnou sílu života, rozhodla se přesměrovat své profesionální zkušenosti se studiem emoční inteligence a odolnosti k lepšímu pochopení matoucího, vše pohlcujícího procesu smutku – procesu, kterým, jak napsal Abraham Lincoln ve svém nesmírně bystrém dopise útěchy zhrzenému příteli, se agónie ztráty pomalu proměňuje ve „smutnější, čistší, čistší pocit v srdci“. transmutace, ve které zručná láskyplná podpora může znamenat rozdíl – podpora velmi odlišná od toho, co si instinktivně představujeme, pomáhá.

Při studiu toho, jak lidé procházejí intenzivním zármutkem – ztrátou blízkých kvůli násilnému zločinu, sebevraždě, katastrofě, úmrtí kojenců a dalším náhlým katastrofickým traumatům – dospěl Devine k zadržujícímu poznání. Znovu a znovu si všimla, že naše nejintuitivnější pohnutky ohledně pomoci těm, jejichž utrpení toužíme zmírnit – tím, že je rozveselíme, přeorientujeme je na majáky v jejich životech uprostřed temnoty – mají tendenci jen prohlubovat jejich bezmocnou úzkost a rozšiřovat propast mezi námi a nimi. A tak se začala ptát, co zachraňuje ten nesmírný smutek, který ve světě potkáváme a zažíváme ve svých životech.

Tohle se naučila: