Místo, Kde píšu

V minulosti jsem si brala k srdci radu Virginie Woolfové, abych měla svůj vlastní pokoj. Ať už jsem žila kdekoli, věnovala jsem čas a energii zařizování kanceláře, vlastního prostoru – s tím správným stolem, papíry úhledně uloženými ve skříňkách, oceněními a diplomy vyvěšenými na stěnách – a snažila jsem se vytvořit pokoj vhodný pro spisovatele, pokaždé jsem se snažila najít si trvalé místo pro sebe. Pak se mi ale narodily děti a příliš mnohokrát jsem se stěhovala a mým místem pro psaní se stalo právě tady a právě teď. Můžu trávit čas vytvářením místa pro psaní, nebo můžu trávit čas psaním, protože na obojí není čas. A protože se všechna místa ukážou být dočasná, volím psaní.

Woolfův „pokoj“ teď chápu spíše jako časový prostor než fyzický. Potřebuji čas víc než vestavěnou knihovnu. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem si to uvědomila. Měla jsem to vědět od začátku. Koneckonců, svou první publikovanou povídku jsem napsala ručně do sešitu v domě v Riverside v Kalifornii, který jsem si najala uklidit. Jednou jsem psala celé dny v bytě bez veškerého nábytku kromě sedacího vaku. Oceněnou povídku jsem složila v kombinovaném obývacím pokoji/jídelně/kuchyni v provizorním zařízeném bytě v Sidney v Nebrasce, kde jsem závodila s časem, zatímco můj dvouletý syn spal v sousedním pokoji a můj nenarozený syn ve mně kopal. Pracovala jsem ve sklepech, psala jsem jednou rukou a zároveň kojila. Čmárala jsem nápady do sešitů během fotbalových zápasů a baletních zkoušek. Dokonce jsem tajně psala v kanceláři hřbitova, když jsem měla organizovat mrtvé lidi do excelovské tabulky.

Poslední tři roky jsem většinu svého psaní strávila u stoleté dubové desky v rohu ložnice našeho domu v West Hartfordu v Connecticutu – v prostoru, který sdílím s počítačem mého manžela i u počítače mého notebooku, spolu s neustále se měnící sbírkou zatoulaných Lego kostek, násobilkových kartiček, dřevěných autíček, kterým je potřeba přilepit kola, nití na přišívání chybějících knoflíků, hodnocením výuky, nezaplacenými účty, pastelkami, dílky puzzle a kusem zkamenělého dřeva.

Tohle bylo dočasné uspořádání. Když si sednu, abych tohle napsala, musím odsunout stranou dva hladké kameny s nápisem „táta“ napsaným permanentním fixem, šperky ve tvaru kancelářských sponek a sáček se zipem s nápisem „moje dýně“ obsahující devět pečlivě sklizených semínek. Někdy jsou se mnou v pokoji děti, hrají si nebo si čtou na posteli – protože tento pokoj je v létě jedním z mála klimatizovaných pokojů a v zimě nejteplejším. V tomto pokoji se děje všechno. A přesto je to všechno dočasné.

Hlavní prostřední zásuvka obsahuje mikrokosmos mého stolu, mého domu, mé spisovatelské mysli. To znamená, že neobsahuje téměř nic bezprostředně praktického využití. Někdy si myslím, že bych nejraději zásuvku otevírala a našla v ní úhlednou řadu per a tužek, samolepicích papírků různých velikostí a barev, nejrůznějších druhů lepicích pásek – cokoli, po čem by si moje srdce milující kancelářské potřeby mohlo přát – ale nejsem si jistá, jestli je to opravdu pravda. Místo toho zásuvka obsahuje směsici talismanů z minulých životů: krabičku zápalek s Puškinem z roku 1999, kousky kabeláže z domu, který jsme nechali předělat v Lincolnu v Nebrasce, korálky z rozbitého náhrdelníku, který si moje dcera kdysi přála opravit, lístky na předškolní akci „Halloween Happening“ v knihovně z 31. října 2011, která se nikdy nekonala kvůli bouři Alfred, která na týden zhasla světla, klíče od požárních trezorů, které už pravděpodobně nevlastním, lupu, která byla dodána s mým kompaktním Oxfordským anglickým slovníkem v roce 1992, dětské nůžky na nehty, které jsem dostal s novorozencem v roce 2005, neotevřený balíček prázdných mikrokazet a dvou rolí nepoužitého 35mm filmu zakoupeného v jiném století, rozbitý krokoměr, náhradní články ke stříbrnému řemínku k hodinkám, modré plastové šperky, které byly dárky od mého syna, a když se ponoříte hlouběji, možná i něco praktičtějšího, jako je krabička sešívacích sponek a pár per.

Někdy nemůžu najít pásku, která by mi zachránila život, ale všechny tyto ostatní předměty mám neustále po ruce a právě uprostřed těchto kontrastů, tohoto nepořádku a nejistoty píšu. Nejenže být úhledný a organizovaný vyžaduje čas, ale uklizené prostředí mě nutí mít uklizené myšlenky. A ty se nikdy nestávají. Nepořádek osvobozuje; ať všechno přijde, jakkoli. Kéž se ponořím do moře nepořádku a vytáhnu předměty, které se třpytí ve světle přítomnosti. Kéž si ponechám to, co je důležité, a zbytek odložím na jiný den.

Takže mi v jistém smyslu pomáhá vědět, že můžu kdykoli otevřít zásuvku a pohladit po kusu žuly z pohoří Box Springs, vzdáleného 2 900 mil. Ale tento stůl není jediné místo, kde píšu, protože jsem se naučil psát kdekoli a všude. Vždycky s sebou nosím zápisníky a pera. Beru si s sebou svůj pokoj. Sáhnu do zásuvky své mysli. Všechno je dočasné.