Poslední Slova mé Matky Ke mně

Napsal jsem to pár dní poté, co moje matka dnes 2. října 1989 zemřela. Nosím to s sebou od té doby, co nevím, jestli to, co jsem napsal, bylo míněno jen mně.

Když mě vzpomínky na tu noc znovu zaplavují, cítím, že mě tíha, kterou jsem tak dlouho nesl, oslabila. Také nevím, kdy se k ní (a mému tátovi) připojím, a tento skutečný příběh se mnou zůstane. Předpokládám, že když se s vámi o to podělím, mohu vám říci, jaká to byla skvělá žena a jak jediné, co měla v srdci a na mysli, byla ta druhá osoba.

Možná si poslední slova mé mámy zaslouží širší publikum...zejména synů, protože nemáme ponětí, co se děje v srdci matky, i když si myslíme, že rozumíme jejím citům k nám; vlastně nikdy nemůžeme.

–Sohaib Alvi, syn příliš pozdě.

Co to řekla?

Slunce zapadalo, když jsem vstoupil do kabiny JIP, kde ležela na zádech a dívala se na mou starší sestru a bratra, kteří s ní byli odpoledne. Když jsem vešel, okamžitě otočila hlavu, a když jsem se sklonil, abych ji políbil, podívala se mi do očí a něco řekla. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jste slova zachytili, ale nemůžete je okamžitě dešifrovat. Jako ta nanosekunda, kdy vás kulka zasáhla, ale bolest ještě nezačala.

Posledních pár dní už nemohla slyšitelně mluvit a jen se snažila, s dušností potlačující její slova. Každých pár sekund hltala vzduch, a přesto by s námi chtěla mluvit. Její ústa se otevřela a vyšel z ní napůl šepot nebo vůbec žádný. Už nikdy neuslyším její hlas těch pár dní, které jí zbývají s námi.

Utišil jsem ji, abych jí ušetřil námahu mluvit. Stává se to, když příliš spěcháte, abyste uklidnili někoho v bolesti. Ale věděl jsem, že ta slova se mi podprahově zaparkovala v mysli. Jako hudba, kterou jste slyšeli jen tak mimochodem, aniž byste si toho všimli, a přesto víte, že byste si ji mohli pobrukovat, kdybyste se stále nořil do okamžiku, než navždy zahyne.

Věděl jsem, že umírá a velmi blízko nás opustí. Po dlouhém devítiletém tvrdém boji s rakovinovým peptickým vředem a řadou dalších komplikací se moje matka stala příliš křehkou na to, aby ve svém boji pokračovala. Křehká a slabá, přesto si udržela úsměv a stále se projevovala její houževnatost, s níž nás vychovala proti tolika přesile.

Ale mohl jsem říct, že se bála; nechtěla zemřít a nejen proto, že nás všechny tak milovala. Byla to někdo, kdo si užíval života a mluvil s lidmi. Bojovala s rakovinným nádorem dost na to, aby nás viděla všechny se vzít, a během své nemoci objímala a objímala všechna svá vnoučata, kromě mých dvou dalších synů, kteří se narodí později.

Co to řekla? Chtěla, aby ta bolest přestala?

Jako nejmladší jsem s ní trávil nejméně času a můj bratr a sestra měli to štěstí, že s ní vyrůstali, když byla silnější. Potýkala se s blues po nezávislosti, kdy se usadila v malém dvoupokojovém bytě a dvorku v Sadderu v měnícím se městě Karáčí, spolu s mým strýcem a jeho rodinou a mladými příbuznými na cestě, když našli nohy, než se vydali do světa.

Dcera vyššího byrokrata v britském Raji absolvovala školní docházku v Lucknow, Dillí a Simle (letní hlavní město, kam se její otec přestěhoval s vládou). Od dětství měla ráda umění, milovala klasický tanec a hrála na sitár.

Ale když se můj otec snažil najít práci, aniž by ohrozil svou bezúhonnost, protože byl novinářem před rozdělením, dobře vzdělaný a silný v hodnotách, moje matka se ujistila, že je tu ve všech směrech pro své dvě děti a učí je a školí v nejlepších misionářských školách.

Přišel jsem do jejího světa pozdě a ani jednou jsem ji neslyšel stěžovat si navzdory téměř knížecí výchově. Zamilovala se do mého otce, který měl úžasnou povahu a milovala ho až do konce, stála při něm po celou dobu, i když se jeho svět kolem něj hroutil.

Moje nejstarší vzpomínka na ni byla ta věčně usměvavá a veselá žena, která našla ve všem a v každém něco dobrého. Do té doby pro nás můj otec zajistil samostatný byt na půli cesty mezi Tariq Road a slavným Cheel Wali Kothi . Začal pracovat v Morning News a Radio Pakistan, ale to, co věděl, nebylo to, co lidé u moci a média tehdy chtěli slyšet. Ve snaze přednést pravdu by velká část jeho práce byla odložena a moje matka by přežila jeho zranění.

Vzpomínky mi probleskovaly, když jsem pozoroval, jak se snaží popadnout dech, což často přicházelo s pauzou a s námahou se zvedal. Mluvila stejně očima jako svými rty, ale lapala po dechu a její ústa byla jen zřídka zavřená pro šepot. V tu chvíli její oči ožily a téměř vyšly ven, aby se mě zeptaly, co chce.

Co to řekla? Sklenici vody? Další injekce proti bolesti?

Nepamatuji si, že by ode mě někdy něco žádala, kromě toho, aby něco přinesla z trhu dole. Všechno nakupovala sama a své děti nechala, aby se ráno a odpoledne vzdělávaly. V neděli ráno se v domě ozýval sbor, když jsem se probudil pozdě. Mezi rodinou byla tak oblíbená, že se vždy našel někdo, kdo by se s ní přišel zasmát a dát si čaj, zatímco na tu stranu chodili nakupovat.

Pomohla mým sestřenicím, jak jen mohla, zejména vyučovala, a jeden z nich vždy říkal, že za to, že dokončil střední školu, vděčí právě jí. Byla důvěrnicí všech manželek v malé budově, kterou všichni nazývali Baji . Poslouchala jejich intimní strachy a smutky a se smíchem jí vyprávěla o všem vtipném, co se stalo v jejich domácnosti a osobním životě. Zdálo se, že své štěstí čerpali pouze z její společnosti samotné, protože nikdy nekomentovala jejich osobní životy a nepředávala je dál. Možná proto jí tolik věřili. Nikdy by neprozradila něčí tajemství.

Co to řekla? Chtěla mi říct něco, co pro ni bylo třeba udělat?

Když jsem s ní byl sám, už se setmělo. Díval jsem se, jak měkké měsíční světlo proniká skrz tmavé prosklené okno a tiše spočine na jejích zavřených víčkách. Vzpomněl jsem si na její lásku ke mně ve všech směrech. Vracet mě ze školy jako batole, číst se mnou, lámat si šlofíka, aby mi uvařila teplé jídlo v liché hodiny odpoledne a když jsem měl horečku, abych zůstal skoro celou noc vzhůru.

Opřel jsem se o židli a pomyslel jsem si, jak málo jsem jí to oplatil, kromě toho, že jsem s ní mohl být fyzicky, abych ji někam odvezl, nebo s ní jedl jídlo, když jsem se neučil nebo se neprocházel s přáteli. Sledoval jsem její obličej neklidně položený na polštáři, sebemenší škubnutí v jejím čele naznačovalo, že se uvnitř necítí dobře.

Pak jsem prožil okamžik, který se mnou zůstane až na věčnost. V tom nočním tichu její slova najednou jasně vyzněla, jako by se nejtemnější hodina noci bleskově proměnila v polední slunce. Jen jsem tam seděl a pozoroval její obličej. Moje hruď se naplnila a pak ztuhla. Byl jsem příliš ohromen, než abych uronil slzu, natož abych plakal.

Dodnes ji vidím, jak se snaží říct, co udělala. Dodnes se mnou věčně žijí slova, která chtěla říct, ale nevyšla ze sebe. Dodnes čtu její ústa a oči. Dodnes vidím v jejích vyčerpaných očích starost.

Teď vidím, že po dlouhých dnech práce bez spánku v posledních několika dnech jsem musel vypadat rozcuchaně, unaveně a unaveně. Nic ode mě nechtěla.

To, co žádala, bylo, je a zůstane v srdci lásky každé matky k jejímu dítěti, bez ohledu na to, jak jsme dospělí...

Uvnitř pláču kvůli tomu, na co se večer zeptala. Slzy nikdy nevytečou, protože jsou příliš omráčené. Možná je lepší nechat některé pocity zmrazené v čase, aby si zachovaly svůj tvar až na věčnost.

Vidíte, ve vší své nesnesitelné bolesti, až po několik posledních nádechů a sil, mě viděla vejít dovnitř a se vší starostí, kterou projevovala pokaždé, když jsem vešel unaveně do domu, se znovu zeptala:

"Synu, měl jsi něco k jídlu?"