Tami Simon: Posloucháte Insights at the Edge. Dnes Je mým Hostem Mark Nepo, básník a filozof, který již více než 35 Let vyučuje V Oblasti Poezie a spirituality. Je autorem, který Se umístil Na 1. místě V žebříčku bestsellerů New Yor

rodokmen a literatura.

No, víte, život přišel a dal mi rakovinu a další věci a obrátil mě vzhůru nohama a najednou jsem si začal uvědomovat, že ta ryba – víte, celá ta ryba, která potřebovala proplouvat zkušenostmi, aby zůstala naživu, najednou jsem si uvědomil: „Ale ve skutečnosti nemusím psát velké básně, musím objevovat opravdové básně, abych zůstal naživu.“ Takže teď se všechno změnilo. Teď, v mých šedesáti letech, se to zase změnilo. Víte co? Chci být tou básní [ smích ] víc než psát báseň.

Samozřejmě, tato oddanost tomuto procesu je jediný způsob, jak se k tomu přiblížit. Takže každý akt lásky a každý akt odvahy a každý akt tichého povznesení mezi lidskými bytostmi a každý okamžik, který se dotkne rozhovoru, jako je ten, který vedeme my dva – to je ta báseň. A jakýkoli pokus o její sdílení, zachování nebo zaznamenání je zradou artefaktu.

Možná jste slyšeli skvělý příběh o Buddhovi, který hovořil se svými studenty a řekl: „Moje učení jsou jen prsty ukazující na Měsíc. Nezapomínejte na mé prsty, podívejte se na Měsíc.“ Skutečná hodnota jakéhokoli uměleckého díla spočívá v neviditelné, tajemné podstatě života, na kterou ukazuje – jako ten Měsíc, ne on sám.

TS: Chci být tou básní. To se mi líbí, Marku.

MN: [ Smích ]

TS: Vymýšlíš spoustu dobrých věcí.

MN: [ Směje se ještě hlouběji ]

TS: Víš, je jedna věc, kterou jsem si zapsal z poslechu audio série, včera večer jsem poslouchal Staying Awake , doslova jsem u toho zůstal vzhůru. Mluvil jsi o upřímnosti a citoval jsi čínské přísloví: „S upřímností přijde osvícení.“ Chtěl jsem se ujistit, že ty a já máme šanci si promluvit o upřímnosti a o tom, co pro tebe znamená.

MN: Ano, je to z Doktríny zla, což je jeden ze starověkých čínských textů. „S upřímností přijde osvícení.“ Pro mě osvícení není podstatné jméno, ale sloveso. To znamená, že světlo uvnitř je uvolněno. Světlo uvnitř se projeví. Světlo uvnitř je vytvořeno tak, aby mezi námi ožilo. Takže upřímnost, být autentický, nic si nedržet, zůstat bdělý, to vše je součástí upřímnosti, která nám umožňuje projevit světlo v nás. Opět platí, že jsem člověkem, autentický pořád, v každou část dne? Ne. Unavím se. Ztuhnu. Jsem mrzutý. Zapomínám. Rozbíjím věci. Neúmyslně zraňuji lidi, které miluji. Být autentický znamená, že to přiznávám a říkám, že se omlouvám. Pak jsem zodpovědný a vnímavý k tomu, co mé činy vytvořily.

Takže upřímnost – a také jsem právě zjistila, že slovo „autentický“ pochází z řeckého významu authentes, což znamená „znak našich rukou“. To dává velký smysl. Vždycky mě překvapuje a zároveň nepřekvapuje původ slov, protože být autentický, být upřímný, je práce, na které se člověk podílí. Není to v hlavě. Není to konceptuální. Všechno to souvisí s tím, když se člověk objeví.

Myslím, že z programu si myslím, že stojí za to na chvíli promluvit o tom, odkud slovo „upřímný“ pochází, protože je to také velmi, velmi poučné. Na Západě slovo „upřímný“ sahá až do renesance, do té úžasné doby, kdy bylo všude tolik géniů, uměleckých géniů. Takže v tomto přebytku těchto úžasných soch a malířů v Itálii, zejména ve 14. a 16. století, existovalo neuvěřitelné množství prodejců kamenů. Byli jako dnešní železářství. Byli všude. A stejně jako v jakémkoli dnešním povolání existovali jakísi maloobchodníci – existovali poctiví, autentičtí prodejci a existovali podvodní prodejci. Jedním ze způsobů, jak se podvodní prodejci snažili vydat poškozený mramor, bylo, že si vzali kus mramoru s prasklinou, nanesli do něj vosk, vyleštili ho a prodali ho jako čistý kus mramoru. Slovo sine cera v latině znamená „bez vosku“. Takže velmi rychle se poctivý, autentický prodejce kamenů stal tím, kdo neskrýval praskliny ani vady v kameni.

A netrvalo dlouho a vznikla metafora a analogie, že čestný člověk, upřímný člověk, neskrývá nedostatky ve svém lidství, neskrývá trhliny ve svém charakteru ani ve svém srdci. Nejen pro integritu vztahů, ale v mnoha tradicích, například v tibetské mytologii, se říká, že duchovní bojovník – tedy ne vojenský bojovník – je to duchovní bojovník, který je oddán životu plnému transformace. Duchovní bojovník má vždycky trhlinu v srdci, protože tak se do něj dostávají tajemství. Být upřímný, neskrývat trhliny v našem lidství, nedostatky v našem charakteru ani rány, které si neseme, je tedy nezbytné jak pro integritu vztahů, tak i proto, že tak do nás může vstoupit vše, co je větší než my, uzdravit nás a dát nám odolnost.

Takže upřímnost je rozhodně, myslím, že být upřímný znamená být důležitější – řekněme to takhle; chtěl jsem říct, že je důležitější než být inteligentní. Myslím, že je to jiný druh inteligence. Myslím, že upřímnost je emocionální forma inteligence.

TS: Řekněme, že někdo chce být upřímnější.

MN: Ano, myslím, že se to vrací k některým věcem, o kterých jsme mluvili dříve. Myslím, že osobně si každý musí najít, jak to ve svém životě vypadá, ale řekl bych, že archetypálně, univerzálně, nás vždycky trápí věci, které nás skličují, které nás pochopitelně odvádějí od žáru života.

Chceme-li tedy ze života vytěžit to podstatné, skrze žábry svého srdce, chceme-li se stát upřímnějšími, musíme si uvědomit, jakými způsoby jsme sklíčeni, a rozvíjet osobní praktiky, jak se posunout k tomu, co nás povzbuzuje. Pohnout se od toho, co nás uspává – ne odstraňovat to, co nás uspává, ne odstraňovat to, co nás otupí, ne odstraňovat to, co nás rozptyluje – ale jak se posunout od toho, co rozptyluje, k tomu, co je podstatné, od toho, co dává spánek, k tomu, co je bdělé, od toho, co je otupělé, k tomu, co je živé.

To zahrnuje všechny věci, o kterých jsme mluvili – jak se opřít o život, když nás zkušenosti, bolest, utrpení a ztráta odhánějí. Jak to udělat? Myslím, že to vyžaduje – nejenže jsme k tomu pověřeni sami, ale potřebujeme i přátele. Potřebujeme upřímné přátele. V naší kultuře to neděláme dostatečně. Je to tak nějak tabu, ale víš, stejně jako ses mě ptala, Tami, je to, jako když cítím, že jsem v bodě svého života, kdy se snažím být autentická a upřímná, no, potřebuji odvahu jít za svými blízkými a říct: „Víš co, bojuji s tím. Jak to mám udělat? Můžeš mi s tím pomoct? Znáš mě – co nedělám, co jsem dělala dřív? Nebo co dělám, že podle tebe nejsem v souladu s tím, co na mně miluješ?“ V naší kultuře doopravdy nezpracováváme své srdce upřímným způsobem, když je to obrovský, obrovský zdroj, který to dokážeme.

TS: Víš, Marku, chtěl jsem na závěr trochu pohovořit o myšlence poutě a našem životě jako poutníka. V jednu chvíli jsi zmínil tuto cestu poutníka a několik lidí mi poslalo tvůj citát o rozdílu mezi tím být poutníkem a být nomádem. Možná si na ten citát, o kterém mluvím, vzpomeneš.

MN: Ano. Myslím, že to je v Knize probuzení. „Cestovat, aniž by se člověk změnil, znamená být nomádem. Změnit se, aniž by se člověk vydal na cestu, znamená být chameleonem. Cestovat a být cestou proměněn znamená být poutníkem.“ Samozřejmě víte, že to slyšíme a zjišťujeme, a já a každý, kdo to čte nebo slyší, chceme být ti poslední. Nechceme být chameleonem ani nomádem, ale pravdou je, že jsme všichni tři a pohybujeme se mezi těmito věcmi. To je součást naší inkarnace na zemi.

Můžeme strávit den jako nomád nebo deset let. Můžeme strávit rok jako chameleon nebo hodinu, ale důležité je, jak jsme to všechno probírali, jak se vrátit k tomu, co je autentické, jak se stát upřímnějšími? Jak vytěžit to, co je podstatné? Jak se vrátit k bdělosti a soucitu, abychom se mohli probojovat lekcemi bytí nomádem a chameleonem tak, aby základní cesta, která nás drží v sobě, byla cestou poutníka?

TS: Chtěl bych zakončit jen jednou poslední poznámkou. Máte toto učení a je to součást vašeho učení, které se týká bdělosti, abychom „být přítomni všemi způsoby a všemi směry“. Můžete nám to přiblížit? Buďte přítomni všemi způsoby a všemi směry.

MN: Ano, a myslím si, že stejně jako u všeho ostatního, pokud jsme požehnáni, můžeme mít i takové chvíle. Nemyslím si, že můžeme dospět do takového stavu. To je ten pocit, že trávíme tolik času tříděním a počítáním – víte, tříděním dobrých pocitů od těžkých, tříděním toho, co je správné od špatného, ​​co je dobré od špatného, ​​co je nahoře od dolního. Ale podstata, živost, tajemství života se takto neprezentuje. Stejně jako jsme mluvili o vodě. Je to H2O. Nemůžu říct, chtěl bych jen vodík, prosím. Přestává být vodou a přestává být hasičem. Takže život přichází jako celek a jednota. A jediný způsob, jak ho takto přijmout, je být dostatečně otevřený a dostatečně přítomný, abychom ho nevymezovali, neanalyzovali a neoddělovali.

Víte, čím jsem starší, tím hlubší pocity obvykle prožívám více než jeden. Můžu být šťastný i smutný zároveň. Můžu být zmatený i jasný. Můžu být unavený i bdělý. Myslím, že naším úkolem je udržet si srdce dostatečně otevřené, abychom přijali ponaučení a hloubku, kterou tyto věci v sobě nesou, a nereflexivně reagovali, protože moje mysl je nepříjemná jako nepohodlí. „Počkejte chvilku, jak můžu být unavený i bdělý zároveň? Ne, ne, musím sem dát únavu a tam bdělost a pokusím se přejít od únavy k bdělosti.“ A my úplně přestaneme růst v naší zkušenosti jednoty. Je to docela úžasný druh pokračujícího příkladu, ale svatí a mudrci jakékoli tradice, ať už si myslíte, že by mohli být kdekoli, se na chvíli vrátili do stavu jednoty, kde láska není vyhrazena pro osobu nebo předmět. Láska vyzařuje jako slunce pro všechno. Myslím, že když jsme dostatečně autentičtí a upřímní, odměnou za to je, že už nedokážeme svou lásku dále zadržovat. Rozlévá se jako slunce na všechno.

TS: Krásné. Mluvil jsem s Markem Nepem. Marku, moc ti děkuji...

MN: To je radost.

TS: ...za tvé teplé slunce uprostřed tvého srdce, báseň, kterou jsi.