Lekce opuštění Od mé Matky

Když jsem byl teenager, mnoho dní jsem se vznášel přes kuchyňskou linku a sledoval, jak moje máma dělá čerstvý roti (indický chléb), připravený si jeden chytit, jakmile se načechrá na otevřeném plameni. Samozřejmě, že ho hned chytila ​​zpátky, aby ho namazala trochou másla, než to vrátí. Jako napůl hladovějící dítě jsem se vrhl přímo do měkkého chleba, jako by mě celé dny nikdo nenakrmil. Není nic jako vaření tvé mámy. A můj oblíbený byl kulatý horký rotis se sabji (zelenina na kari) a tlustý pandžábský dal (čočka).

Během několika minut poté, co vstoupím do dveří, bude nevyhnutelná otázka „roti banawa? Mám udělat roti? Sabji a dal byly v našem domě vždy připraveny, ale rotis se obvykle připravovaly čerstvé každé jídlo. Jako všechny indické maminky této generace měla svůj postup. Opatrně nalámala malou část uhněteného těsta, v dlaních z něj vyválela malou kulatou kouli a rukama rozprostřela do tvaru disku; Poté pomocí dřevěného válečku metodicky vyválejte na čaklu (obvykle dřevěná, ale v jejím případě kulatý vyřezávaný bílý mramor) do dokonalého kruhu. Pak ho opatrně položila na kulatou pánev na sporáku a následně otevřený plamen načechral. Vzhledem k tomu, že další již byl spuštěn, nastal čas dohnat celý den. Jediná věc, která byla na jejím procesu jedinečná, bylo to, že nikdy nespěchala - dělala je pomalu, jemně se o každého starala, jako by všechno v životě spočívalo na tom jediném roti . Máma si někdy dokonce položila levou ruku na bok jako celou dobu na světě a v druhé držela stočený roti - a povídala si se mnou a přitom dohlížela na roti na sporáku.

Autorův bratr, manžel, matka a sestra, cca 2004

Asi před sedmi osmi lety jsme pořádali sraz u mých rodičů a jako většina Pandžábců (vlastně myslím všichni :), i ona má v garáži druhý sporák. Přál bych si, abych ten den zůstal pro sebe, ale snažil jsem se jí nějak pomoci. Trochu jsme se opozdili a ona byla téměř hotová se vším ostatním, takže teď jsme jen potřebovali udělat rotis, než začnou přicházet hosté. Snažil jsem se pracovat rychle, věděl jsem, že na ni pravděpodobně spěchám. Když jsem vše spěšně přibližoval ke stolu vedle sporáku, stalo se něco, co bych si přál, abych měl sílu to zrušit. Mramorová čakla , kterou jsem vždycky viděl používat – mi vyklouzla z ruky a tvrdě dopadla na betonovou podlahu garáže. Jakmile dopadl na hladinu, vydal hlasitý zvuk a rozbil se na několik kusů.

Okamžitě bylo zřejmé, že neexistuje způsob, jak to zachránit. Byl jsem šokován svou nepřítomností a cítil jsem se hrozně, když se moje máma ohlédla přes rameno, aby zjistila, co se stalo. Jediné, co jsem dokázal, bylo: "Ach mami, je mi to tak líto, nevím, co se stalo." Na vteřinu byla zticha a pak jen řekla „koi ghal nahi“, její verze „to je v pořádku“. Potom tiše přešla, posbírala rozbité kusy a dala je do odpadkového koše v garáži. Rychle popadla hladké prkénko a začala rolovat rotis . Pokračovali jsme ve zbytku večera a nic dalšího k věci neřekla.

O pár dní později, když jsme seděli u čaje, se mi stále udělalo špatně a přemýšlel jsem, jestli nenajdu náhradu. Přinesl jsem to znovu, ale ona řekla, nedělej si s tím starosti, co se stalo, je hotovo. Na otázku, jak dlouho ho má, se mimoděk zmínila, že ho má chvíli. Její babička ji naučila, jak se na něm dělá rotis . Cítil jsem se tak špatně a nikdy nezapomenu na výraz v jejích očích, když se jemně svěřila: "Patří to mé matce." Její matka! O které málokdy mluví, protože na ni nemá žádné vzpomínky. Její matka, která zemřela, když byla matka nemluvně, a byla vychována babičkou a nevlastní matkou.

Moje starší sestra mi později řekla, že mramorovou čaklu darovali její matce její rodiče, když se vdávala, a byla to poslední věc, která po mámě zbyla a patřila její matce (a celé její linii). Přivezla si ho z Indie do USA, když sem naše rodina migrovala.

Když jsme toho dne s mámou popíjeli čaj, nic z toho nesdílela. Soustředila se na to, abych se cítil lépe, mávnutím ruky jen řekla „ jaan de“ (nech toho), nalila mi další čaj a zeptala se na můj den. Ještě teď, když na to myslím, tečou mi slzy. Kdybych byl na jejím místě, v žádném případě bych nic neřekl. Byla by tam alespoň jedna nebo dvě přednášky o větší všímavosti, na chvíli by tam byl hněv nebo pocit viny kvůli něčemu tak cennému, co je už nenávratně pryč.

Když si na to teď vzpomínám, mám pocit, že její reakce na to tak výstižně shrnuje, kým je. Někoho, kdo v životě prochází vzestupy a pády s odolností, nezištně, vždy se zaměřuje na to, co je dobré a co se děje správně, místo na to, co se pokazilo. Někoho, kdo jasně ví, že to, co se stalo, nelze vrátit zpět, ale místo toho, abyste se dívali na rozbité kousky minulosti, umístíte je na jejich místo a prostě pokračujte vpřed se vší ladností, kterou můžete získat.