Léčení Syndromu vyhoření všímavou péčí O Sebe

"Vyhořet znamená nechat své světlo chřadnout, dokud nezmizí. Jako vzájemně závislé bytosti jsme zodpovědní za to, aby byl náš plamen živen." - Jennifer Jean

Učil jsem workshopy psaní poezie 13 let, takže teď jsou hodiny skoro jako kachní polévka. Jsou vždy zábavné a vždy se učím od svých studentů, ať už učím středoškoláky, postgraduální studenty nebo seniory v místní knihovně. Když mi však před dvěma lety zavolal ředitel Amirah a požádal mě, abych vedl kurz poezie pro oběti sexuálního obchodování v jejich úkrytu, věděl jsem, že budu muset čerpat z více než jen z odvážného, ​​učenlivého přístupu. A rozhodně bych potřeboval víc než pouhou pedagogickou zkušenost a znalost psaní poezie.

Bylo by to poprvé, co jsem vytvořila specializované kurikulum pro zranitelnou, často neviditelnou skupinu žen, které se snažily vyléčit strašlivá psychická a fyzická traumata, a vybudovala si u nich důvěru. Věděl jsem, že toto konkrétní „poprvé“ pro mě bude emocionálně náročná výzva! Už dlouho jsem věděl, že se do dobrovolnictví vrhám po hlavě. Byly chvíle, kdy mě dobrovolnictví tak chytlo, že jsem zanedbával rodinu a úplně jsem vyhořel. Tentokrát jsem se zařekl, že budu postupovat vědoměji. To, do čeho jsem se nakonec pustil (a po cestě jsem to vyladil), byla strategie péče o sebe, která mi umožnila úspěšně sloužit obyvatelům bezpečného domu a zároveň se vyhnout vyhoření dobrovolníků.

KROK 1

Upravil jsem svůj modlitební život. Meditace i modlitba mě vždy udržovaly v kontaktu s tím, kdo je velí (Božské, ne „já“). A během této pedagogické zkušenosti mi tyto praktiky pomohly udržet si jasno v tom, jaký je můj účel v úkrytu (dávat, nezoufat). Pokračoval jsem v nočních modlitbách s rodinou, ale také jsem se modlil v autě před vstupem do bezpečného domu a po opuštění každé třídy. Modlil jsem se za ženy, aby se uzdravily a prospívaly, a modlil jsem se, abych jim mohl sloužit jakýmkoli způsobem, který nejvíce potřebovaly.

KROK 2

„Zkontroloval jsem si zavazadla“, jak někteří říkají. Vypořádal jsem se s vlastními emocionálními výzvami a realitou. I když nejsem obětí sexuálního obchodování, mám své vlastní špatné zkušenosti s násilníky a objektivisty. Pracoval jsem roky s terapeutem, abych těmto zkušenostem čelil, analyzoval je a procházel je. Přesto jsem věděl, že výuka v bezpečném domě určitě rozdmýchá pocity z mé minulosti, a věděl jsem, že tyto pocity (obvykle hněv) se usadí v mém těle a způsobí, že jsem napjatý, nemocný, zakalený, přehnaně bdělý nebo unavený. Abych uvolnil tuto usazenou, uvízlou energii, zavázal jsem se k pravidelnému cvičení jógy a cvičení s jádrem energie. Moje praxe nebyla nikdy dokonalá, ale i různé dláždění, které jsem provedl, mi umožnilo vpustit světlo do toku energie v mém těle. Když jsem do svého těla vpustil světlo, dech a pohyb, měl jsem kromě vzteku i něco jiného, ​​z čeho jsem mohl čerpat, když jsem učil tento náročný kurz.

KROK 3

Vyhradil jsem si čas na dekompresi. Umění, stejně jako poezie, zapojuje především myšlenky a emoce. Pokud jsem po vyučování poezie v bezpečném domě neprovedl vědomý plán, bylo snadné odplout a nechat svou mysl bloudit. Pokud jsem si nedal pozor, propadl jsem zoufalství. Takže někdy po hodině jsem seděl v nedalekém Starbucks, jedl čokoládu a psal si úvahy do deníku. Potřeboval jsem uznat, kdy mě moje dobrovolnická práce ovlivnila, a ten deník byl skvělou schránkou pro mé emoce a skvělým sledovačem mého emočního pokroku. Častěji jsem chodil běhat do parku nebo na běžecký pás v YMCA. Energizovat mé tělo byl skvělý způsob, jak zůstat v přítomnosti, což mi umožnilo snadněji se spojit s nadějí. Bez ohledu na to jsem nešel domů přímo a nekomunikoval jsem se svou rodinou – mým cílem bylo zpracovat zážitek pryč od nich, abych na ně nechtěně nevysypal žádnou zbytkovou negativitu.

KROK 4

Vypěstoval jsem si podpůrný systém. Jako každý mám několik kruhů podpory. Pro mě mezi ně patří (v žádném konkrétním pořadí): moje rodina, zejména můj manžel a můj bratr; kolegové spisovatelé a učitelé poezie; dobrovolníci z Amirah; přátelé ve víře; a můj úžasný terapeut. Když jsem učil ty, kteří přežili, ujistil jsem se, že se s těmito lidmi budu pravidelně stýkat. Dodržovala jsem rande s manželem. Každý týden jsem volal své věrné kamarádce Lence, která žije v Kalifornii. Také jsem si udělal čas, abych vzal své děti ven na aktivity v přírodě, abychom se mohli společně zasmát a odpočinout si. Byly to vědomé okamžiky spojení. Když jsme propojeni s ostatními a přítomným ostatním, světlo si nás najde a vstoupí do nás. Když dovnitř vpustíme světlo, máme něco mocného, ​​z čeho můžeme čerpat, když sloužíme druhým.

Abych byl upřímný, tyto strategie jsem nepoužil dokonale a začal jsem s některými strategiemi v polovině výuky kurzu. Přál bych si nyní, abych tehdy začal se svou současnou qigongovou praxí, protože by to bylo velmi užitečné při odlepování skutečně zvápenatělých emocí, které nakonec způsobily těch pár záchvatů zoufalství, které jsem měl. Když jsem řekl tyto věci, když jsem se připravoval v nadcházejících měsících učit psaní deníku a poezii na Amirah, cítím se jistější, že jsem zdravý člověk, který může pomáhat ostatním léčit se. Jinými slovy, jsem si jistý, že dokážu vyřešit svůj sklon k vyhoření.

Vyhořet znamená nechat své světlo chřadnout, dokud nezmizí. Jako vzájemně závislé bytosti jsme zodpovědní za to, aby byl náš plamen poháněn. A máme ten plamen sdílet s ostatními.