Směrem K novému pojetí Boha

V současných vysoce medializovaných debatách o povaze a existenci Boha mají obě strany tendenci zacházet s Bohem jako s čistě vnější entitou, o níž se říká, že je přístupná pouze vírou – v tomto případě vírou definovanou pouze jako víra nepodložená důkazy nebo logikou. V těchto debatách zcela chybí představa Boha jako vědomé síly v lidské psychice, která je přístupná hlubokým sebezkoumáním. Studium psychologických disciplín, které jsou srdcem všech velkých duchovních tradic světa, nám však ukazuje, že proces přesně řízeného sebezkoumání přináší poznání, které je stejně přesné a podložené důkazy jako cokoliv, co může věda nabídnout. Toto hledisko zároveň redefinuje víru jako formu poznání, které se dosahuje nejen či nikoli zásadně intelektuálními prostředky, ale také důsledným rozvojem emocionální stránky lidské psychiky. Takové emocionální poznání izolovaný intelekt nezná, a proto bylo mylně označeno jako „iracionální“.

Tato „nová“ idea Boha navrhuje, že všechny vlastnosti tradičně připisované čistě vnějšímu Bohu jsou v rámci měřítka lidské psychiky také atributy této vnitřní síly vědomí. Když je tato vnitřní energie vyššího vědomí prožita, je jasné, že taková energie prostupuje celým vesmírem. Tímto způsobem se prostřednictvím sebepoznání ověřuje a chápe existence vnějšího Boha.

Když jsem začal svou kariéru profesora filozofie, bylo po mně požadováno, abych vyučoval kurz dějin západního náboženského myšlení – což bylo hodně proti mým tehdejším existencialistickým a ateistickým sklonům. Abych mohl tento kurz vyučovat, musel jsem provést velký výzkum ve spisech v rámci židovské a křesťanské tradice a byl jsem ohromen, když jsem v těchto spisech našel filozofickou myšlenku velké moci a sofistikovanosti. Tyto spisy zcela převrátily všechny mé názory na to, co jsem považoval za iracionalitu nebo nevyzrálost náboženských představ, názory, které byly a jsou dnes v mnoha intelektuálních a literárních kruzích módní.

Ale i tak jsem někde v sobě stále nebyl přesvědčen – hluboko uvnitř jsem byl stále ateista, pokud jde o mé osobní, intimní pocity. Teprve když jsem se pustil do osobní práce řízeného sebezkoumání, zažil jsem záblesk reality, která by se dala nazvat „Bůh“. Jak moje osobní zkoumání pokračovalo, prožíval jsem tuto kvalitu vnitřní reality stále více a nemohl jsem již pochybovat, že smysl Boha spočívá v tomto směru. Zároveň se tyto nepopiratelné zkušenosti rozzářily a byly zase osvětleny všemi filozofickými a historickými znalostmi, které jsem do té doby nashromáždil, a začal jsem zcela novým způsobem chápat učení jak judaismu a křesťanství, tak i učení buddhismu, hinduismu a islámu. Znovu jsem byl ohromen tím, že se zdálo, že nic z tohoto chápání není ve všem, co jsem slyšel o náboženství a Bohu, když jsem vyrůstal a když jsem se vzdělával na některých z nejlepších univerzit v Americe.

Zde je několik z mnoha duchovních a filozofických myšlenek, které mi pomohly nahlédnout do hlubšího významu judaismu, křesťanství a náboženství Asie:
--Myšlenka, že Bůh potřebuje člověka (judaismus) jako jedinečně svobodnou bytost, která je zároveň pod nejvyšším závazkem.
-- Myšlenka, že písmo je často hluboce alegorické a symbolické, s mnoha úrovněmi vysoce sofistikovaných filozofických a psychologických významů. Mnohé z mých dřívějších ateistických sklonů byly způsobeny mým doslovným výkladem celého písma, které na mnoha místech vykresluje děsivý obraz domnělého spravedlivého a milujícího Boha.
--Myšlenka, že Ježíš Kristus byl vysoce rozvinutou lidskou bytostí, která byla velkým učitelem, a že představu, že byl také Bohem, je třeba chápat mnohem jemněji, než se běžně prezentuje. Například v judaismu byla vysoce duchovní lidská bytost často označována jako „syn Boží“, aniž by tím v nějakém zjednodušeném smyslu naznačovala, že je sama Bohem v podobě lidské bytosti.
-- Myšlenka, že existuje něco jako skutečná mystická zkušenost (na rozdíl od mnoha sebeklamných tvrzení v průběhu historie) a že tyto zkušenosti skutečně potvrzují prostřednictvím přímých důkazů základní učení náboženství.
--Myšlenka, že všechna autentická náboženství, západní i východní a napříč celým světem a lidskou historií, se sbíhají v opravdové mystické zkušenosti (které lze také nazvat vyššími stavy vědomí). Rozdíly mezi náboženstvími jsou především rozdíly zahrnující cesty, které vedou k praxi přímého prožívání vyšších úrovní víry, vnímání a porozumění. Všechna náboženství jsou cestami k metaforickému vrcholu hory různě pojmenované moudrosti, osvícení, seberealizace, království nebeského, spravedlnosti atd. Rozdíly, které vedou k násilí a pronásledování, jsou založeny na porušeném vztahu k učení a praktikám náboženství.

Ve skutečnosti jsme téměř všichni zažili během svého života zkušenosti, kdy s velkou jasností a silou cítíme ohromně zvýšený stav přítomnosti, bytí tam, bezprostřední a nezapomenutelný pocit Já jsem. Možná je to okamžik velkého nebezpečí nebo dokonce blížící se smrti, nebo okamžik na cizím místě nebo v cizí zemi, nebo okamžik nepopsatelné radosti nebo okamžik bez zjevné příčiny, kdy jsme náhle zastaveni sami v sobě a cítíme svůj pocit identity intenzivněji, tišeji a čistěji než cokoli, co může nabídnout náš každodenní život. Takové okamžiky se vyskytují častěji, možná v dětství. Tyto skvělé okamžiky čisté přítomnosti se nám živě vryjí do paměti, jako by se staly včera.

Naše kultura neví, jak interpretovat tyto okamžiky, tyto zkušenosti. Možná se jim říká „vrcholné zážitky“ nebo „mystické okamžiky“ nebo „průlomy“ – chybí nám pro ně přesná slova. Ve skutečnosti jsou to takříkajíc „zprávy“ od našeho pravého Já, jako by nám říkaly: „Já jsem Ty. Pusť mě do svého života.“

Práce na kultivaci takových zkušeností, dokud se nestanou dostupnějšími, je součástí základní povahy skutečné duchovní disciplíny. Jsou to přinejmenším okamžiky, kdy se přibližujeme zkušenostnímu ověření, že existuje něco Vyššího uvnitř a možná i mimo nás. Chvíle přinejmenším blížící se tomu, čemu náboženství říkají Bůh.

Každá lidská bytost se rodí s vnitřní touhou porozumět, kontaktovat a nakonec sloužit něčemu vyššímu v nás samých a ve vesmíru. Platón nazývá tuto touhu eros. Definuje nás jako lidské bytosti – dokonce více než naši biologickou přirozenost, naši sociální podmíněnost nebo naši běžnou schopnost uvažování. Náš moderní světonázor tragicky špatně vnímá a špatně definuje, co znamená být člověkem. Naší společností jsme nuceni věřit, že štěstí pochází z potěšení nebo ze získání věcí nebo moci nad lidmi nebo peněz nebo slávy nebo dokonce zdraví a přežití. Žádná z těchto někdy velmi dobrých věcí nemůže přinést konečný smysl našemu životu. Narodili jsme se, abychom byli hluboce vědomi, vnitřně svobodní a hluboce schopni lásky. Touha po těchto věcech je definicí toho, co znamená být člověkem. V současné době v naší kultuře tato touha po smyslu a vědomí, tato touha dávat a sloužit něčemu vyššímu, než jsme my sami, prolamuje tvrdou kůru našeho rozšířeného kulturního materialismu a pseudovědeckého podceňování toho, čím má být lidská bytost, spolu se stejně tragickým přeceňováním toho, čeho jsme my, lidské bytosti, schopni v našem současném každodenním stavu bytí.

Samozřejmě, mnoho velmi vážných lidí věří, že Bůh je osobní Bůh, existující mimo ně, se kterým mohou mít intimní vztah. A taková víra, když je upřímně a hluboce držena, v žádném případě neodporuje ústřednímu významu vnitřní zkušenosti vyšší moci.

Duchovní zkušenost ukáže, že konvenční ostré filozofické a teologické rozlišení mezi osobním a neosobním Bohem je čistě teoretickou nebo dokonce pouze verbální dichotomií, která není podepřena skutečnou zkušeností. Je to zásadně falešná dichotomie, která se často zavádí k odlišení židovsko-křesťansko-islámského Boha od Boha asijských tradic, jako jsou různé formy hinduismu, které často mluví o brahmanu pouze jako o nejvyšší energii, spíše než jako o „osobě“ – nebo o buddhismu v mnoha jeho vyjádřeních, která jako by popírají nejen myšlenku osobnosti v Bohu, ale i samotnou existenci, samotnou existenci Boha. sebe. Vyšší energie vědomí v individuální lidské bytosti vykazuje nesrovnatelně intenzivní kvalitu toho, co by se dalo nazvat „já“. Je to hluboce osobní síla; Jsem to já, jak jsem nikdy nebyl známý v našem běžném každodenním smyslu pro identitu. Proto se tato energie nazývá Já s velkým S v hinduismu. Podobně, ale v inverzní podobě, v západním náboženství, zvláště v jeho „esoterických“ nebo kontemplativních formách, zkušenost osobního Boha – Jahve zjevující se Mojžíšovi, Kristus zjevující se svatému Pavlovi, Alláh mluvící k Prorokovi – je silou obývající hmotnou realitu, ať už jako velký hlas nebo lidský mesiáš. To je jasně případ individuální zkušenosti – osobní kontakt s pravou osobou uvnitř, „zlatou osobou“ hinduismu, je skutečnější sám sebou než něčí sociálně konstruované já nebo ego.

Prostor nedovoluje ani několik z nesčetných příkladů, kdy byl neosobní Bůh uctíván jako osobní postava na Východě nebo osobní Bůh byl uctíván jako neosobní energie, jak je tomu v učení židovských a křesťanských mystiků. Hlavním bodem, který je třeba zdůraznit, je, že to nejvyšší nebo nejskutečnější má vždy charakter Já, ať už je chápáno jako kosmická realita definující základní povahu vesmíru nebo jako pravá individualita v nahodilé a zásadně prázdné realitě ega, jak je chápáno v buddhismu. Buddhismus se soustředí na dekonstrukci ega, aby umožnil skutečné nekonečně osobní energii čistého vědomí prosvítat a obývat lidský život.

Tato otázka má tisíc aspektů, které by nás zavedly do všech jemných a jemných lidských zkušeností a zásadních mocných myšlenek souvisejících s ideou Boha, které se zcela ztratily z pohledu v kakofonii zjednodušujících argumentů a fanatismu, které mohou charakterizovat obě strany debaty o ateismu/fundamentalismu.

Ale je třeba říci ještě jednu věc. Paradoxně je zřejmé a zároveň neuchopitelné, že velká víra v „čistě“ vnějšího Boha se může odehrávat pouze v transformované lidské psychice. Mít takovou víru – a prostor nedovoluje propracovat hlubší význam tohoto někdy poskvrněného slova – lze takové víry dosáhnout pouze prostřednictvím transformovaného vztahu k vlastní vnitřní mysli a citovému životu. Autentická víra ve vnějšího Boha je tedy již důkazem vnitřní práce na sobě samém, ať už se tak jmenuje či nikoli. Je proto chybné a nečestné stavět proti práci vnitřního sebezkoumání, které je nějakým způsobem nadřazeno hluboké víře v univerzálního, „vnějšího“ Boha lásky, spravedlnosti a milosrdenství v judaismu, křesťanství a islámu. Samozřejmě, pokud někdo srovnává hluboké sebezkoumání, řekněme chasidského Žida, křesťanského mnicha v pouštích severní Afriky nebo súfijského v jeho duchovním bratrství, s naivními, sentimentálními nebo fanatickými podněty, které se nazývají víra, pak je to samozřejmě úplně jiný rozhovor.

Duchovní zkušenost často také ukáže, že vnitřní Bůh vyššího vědomí není pouze produktem nebo aspektem individuální osoby. Je prožívána jako důvěrněji „já“ než můj běžný pocit já, zatímco zároveň je s naprostou jistotou viděna jako ne „moje vlastní“, ale jako kvalita samotné reality mimo nás samých a mimo člověka nebo jakoukoli jinou samostatnou entitu v myslitelném vesmíru. To se dotýká mimořádně zásadního bodu, který můžeme zmínit jen okrajově: totiž toho, že k hoře vede mnoho, mnoho cest, ale práce při výstupu na horu je v každé cestě velmi, velmi podobná. Náboženství, která se při cestě na horu nápadně liší, se při výstupu na horu ještě nápadněji podobají.