Proč lídři musí cítit Bolest

Seděl jsem v letadle a letěl jsem z Kalifornie zpět do New Yorku, kde jsem strávil týden na intenzivním workshopu The Radically Alive Leader, který vedla Ann Bradneyová .

V uličce naproti mně seděla matka se svými dvěma dcerami, jedné asi pětileté, druhé asi sedmi. Náhodou jsem se podíval, když máma pracovala s mladší dcerou na matematickém problému. Chvíli jsem poslouchal a brzy jsem zjistil, že je těžké dýchat.

Zuřila na dívku, že nezná odpovědi na své matematické úlohy: "Proč to nevíš? Co se učíš ve škole? Jediné, co děláš, je dívat se na televizi!"

Holčička začala plakat. Když to udělala, zuřivost její matky se stupňovala. Přes dívčiny slzy se dotkla slovní úlohy: "Když si koupíte bonbóny za 1,00 dolaru a pití za 1,25 dolaru, kolik musíte zaplatit? Dobře? Kolik musíte zaplatit?" Její holčička odvrátila hlavu a vzlykala.

V tu chvíli jsem se začal rozplývat i já.

Většinou jsem brečel kvůli holce, ale i její mamince. Nevím, jakou bolest tato žena ve svém životě cítila nebo co ji vede k hněvu. Ale vím, že to není neschopnost jejího dítěte vyřešit matematický problém. A vůbec bych se nedivil, kdyby podobné zacházení snesla, když byla ve věku její dcery.

Uvědomila jsem si, že brečím i pro vlastní matku, pro sebe a pro své děti. Když jsem byl dítě, cítil jsem, co cítí ta dívka. A jako dospělý jsem se na své děti zlobil, že nic nevědí.

Většina školení vedení je o nápadech, technikách, teoriích a metodologiích. Ale workshop, který jsem absolvoval tento týden, byl navržen pro srdce, ne pro hlavu. Bylo to o hlubokém procítění emocí, kterým se celý život vyhýbáme, jako je bolest ze selhání a ztráty.

Tento akt ponoření se hluboko do pocitů, kterým se vyhýbáme, do pocitů, o kterých ani nemusíme vědět, že je máme, je, jak jsem uvěřil, naší jedinou nadějí, že zlomíme náš článek v řetězu zranění, utrpení a neúčinnosti.

To je otázka vedení. Protože každý vůdce je lidská bytost. A když se vyhýbáme pociťování utrpení, které přirozeně zažíváme jako lidské bytosti, zvěčňujeme je a jednáme proti našim nejlepším zájmům ve vztazích s našimi kolegy a lidmi, které řídíme, a také s našimi rodinami.

Jedna generální ředitelka z naší skupiny hovořila o tom, jak se vyhýbá delegování, přestože ví, že její tým je schopný. A teď je vyčerpaná tím, že nese tíhu své společnosti, zachraňuje všechny před chybami a dělá jejich práci za ně.

Tady to začalo být zajímavé: nemluvila jen o svém vyčerpání; cítila to. Ležela na matraci, ostatní ve skupině ji fyzicky drželi a plakala. Brzy začala mluvit o svém bratrovi, který se před lety zabil. Skrze slzy nám vyprávěla o své lítosti, že ho nedokázala zachránit.

Brzy se ukázalo, že když není schopna zachránit svého bratra, snaží se zachránit všechny ostatní, což je zvyk, který ji vyčerpává a mohl by zabránit úspěchu její společnosti.

To není problém vůdčích schopností. Už ví všechno, co se o delegování naučit. Ale dokud nebude čelit – nejen intelektuálně, ale i fyzicky a emocionálně – tomu, že nedokázala zachránit svého bratra, nepomohou jí žádné delegovací schopnosti na světě.

V tuto chvíli možná obracíte oči v sloup nad kalifornským charakterem toho všeho. Vůdcovský workshop s pláčem? Dojemný? Extrémní sebeodhalení?

Pravda je, že kdybych to četl, aniž bych to zažil, možná bych valil vlastní oči. Ale o to vlastně jde. Mluvení o emocích nás moc daleko nedostane. To je nedostatek výuky emoční inteligence jako dovednosti. Nejde to dost daleko. Abychom se stali skutečně emocionálně inteligentními, emocionálně zralými, musíme emoce zažít.

Během pěti dnů bylo nespočet příkladů způsobů, jak každý z nás uvízl v sebeporážejících vzorcích. A pokaždé měla příčina zvyku hluboký původ, zrozený z utrpení, které bylo příliš těžké na to, abychom ho unesli se zralostí, kterou jsme měli v době, kdy jsme ho prožívali. Tyto pocity jsou hluboce zakořeněny v našem těle i v naší mysli. Roky tradiční terapie je neodemknou. Ale musíme je uvolnit.

Řešení? Vnímejte hluboce naše pocity. Hlavně ty bolestivé.

Potřebujeme se obklopit ostatními, kteří nás podporují, milují a odvážní, a pak se ponořit zpět do jediného bazénu, ve kterém opravdu nechceme plavat – bolestné pocity z minulosti i současnosti – a uvědomit si, že se neutopíme. Někdy je to jako utonutí. Ale každý z nás se objevil v Annině dílně a cítil se živěji, než když jsme do ní vstoupili.

Celý život jsem se snažil dokázat, že jsem dost dobrý na to, abych ho žil. Moje matka jen o vlásek unikla holocaustu a její mladší sestra Ariel nepřežila. Vyrůstal jsem a denně jsem přemýšlel o šesti milionech Židů zabitých nacisty a myslel jsem si, že kvůli nim se můj život může rovnat něčemu.

A teď se dívám, jak vypouštím jména důležitých lidí, které znám, a příliš mluvím o věcech, které jsem dokázal. Chlubím se tím, že se příliš často snažím více o svůj vlastní úspěch než o úspěch ostatních nebo o snažení, ve které věřím.

Toto je destruktivní hra. Čím více se snažím zapůsobit na ostatní, tím méně věřím v sebe. A žádné komunikační školení nepomůže, pokud nebudu cítit bolest z toho, že se nikdy necítím dost dobře, a neuznám, že můj život nikdy nevyrovná žádný z šesti milionů. Jediný způsob, jak se můžeme posunout vpřed, žít naplno a odvážně vést, je cítit se dost na to, abychom se stali hluboce zralými lidskými bytostmi.

Výzva je impozantní: jsme ochotni přestat být lidmi, jimiž se očekáváme, lidmi, od kterých očekáváme, že budeme, a prostě být tím, kým jsme? Pokud ano, pak uděláme místo nejen sobě, ale i ostatním, aby byli sami sebou. A to je mocné vedení.

Nemůžeme vést, aniž bychom cítili bolest ze života, protože věci, které děláme, abychom se vyhnuli pocitu bolesti, mají za následek špatné vedení. Neuznáváme ostatní. Snažíme se mít vše pod kontrolou. Ztrácíme nervy a nepřiměřeně kritizujeme ostatní. Pokud své emoce necítíme, jsme jimi ovládáni.

Ke konci letu matka usnula a dívka se k ní pokojně přitulila. O kolik lepší by bylo, kdyby její matka mohla nabídnout takové pohodlí při bdění?

O kolik mocnější by byla generální ředitelka, kdyby mohla vyjádřit svou důvěru svým velmi schopným lidem a delegovat je s důvěrou, že splní své úkoly?

A o co lepším otcem, manželem, spisovatelem a vůdcem bych byl, kdybych mohl mluvit a psát pravdu tak, jak ji vidím já, aniž bych se staral o to, jak budu vypadat?

Zpočátku to může být nepříjemné. Ale myslím si, že je to náš nejlepší způsob, jak zažít smysluplnou zkušenost v situaci, která nás často nutí cítit se povrchně. To je pro nás jednoznačně dobré. A může to být dobré i pro podnikání.