Překročení Zdi Empatie V rozdělených časech

Výňatek z knihy Cizinci ve vlastní zemi: Hněv a smutek americké pravice, The New Press, 2016

Většinu svého života jsem prožil v progresivním táboře, ale v V posledních letech jsem začal chtít lépe porozumět těm z pravice. Jak k těmto názorům dospěli? Mohli bychom se v některých otázkách shodnout? Tyto otázky mě jednoho dne vedly k tomu, že jsem jezdil od závodu k závodu na ponurém průmyslovém okraji Lake Charles v Louisianě se Sharon Galiciou, vřelou, drobnou bílou samoživitelkou, blondýnkou, která prodávala zdravotní pojištění. Neohrožená ohlušujícím bzučením pily řezající obrovské ocelové plechy, žertovala s dělníky, jejich ochranné pomůcky zvednuté až k čelu, ruce založené na prsou. Byla to přitažlivá a přesvědčivá rychlá řečnice. („Co když budete mít nehodu, nebudete moci platit účty nebo nebudete moci čekat měsíc, než vám pojištění začne platit? Pojistíme vás do čtyřiadvaceti hodin.“) Když sáhli po peru, aby se přihlásili, Sharon s nimi mluvila o lovu jelenů, o množství aligátořího masa v boudinu – oblíbené pikantní louisianské klobáse – a o nejnovějším zápase LSU Tigers.

Jak se její příběh odvíjel, zatímco jsme jeli mezi závody, Sharon vyprávěla, jak se její otec, mlčenlivý dělník v závodě, rozvedl s její problémovou matkou, znovu se oženil a přestěhoval se do karavanu třicet minut jízdy odtud, a to vše bez toho, aby to řekl jejímu bratrovi nebo jí. Odcházela jsem živá s otázkami. Co se stalo s jejím otcem? Jak ji osud jeho manželství ovlivnil jako malou holčičku, pak jako manželku a nyní jako svobodnou matku? Jaký byl život mladých mužů, se kterými mluvila? Proč byla tato bystrá, přemýšlivá a odhodlaná mladá žena – která by mohla využít placené rodičovské dovolené – nadšenou členkou hnutí Tea Party, pro kterou byla tato myšlenka nemyslitelná?

Sharon jsem samozřejmě přímo poděkoval za to, že mi dovolila ji sledovat na jejích obchůzkách, ale později jsem jí v duchu znovu poděkoval za její dar důvěry a ochoty pomoci. A po chvíli mi došlo, že druh spojení, které mi nabídla, byl cennější, než jsem si zpočátku představoval. Postavil lešení mostu empatie. My, na obou stranách, si mylně představujeme, že empatie s „druhou“ stranou ukončuje jasnou analýzu, když ve skutečnosti je to na druhé straně tohoto mostu, kde může ta nejdůležitější analýza začít.

Angličtina nám nedává mnoho slov, která by popsala pocit, když se oslovíme s někým z jiného světa a když je tento zájem vítán. Vznikne něco svého druhu, vzájemného. Jaký dar. Vděčnost, úcta, uznání; pro mě se všechna tato slova hodí a nevím, které použít. Myslím si ale, že potřebujeme speciální slovo a mělo by mu patřit čestné místo, abychom obnovili to, co by mohlo být chybějící klávesou na kulturním klavíru anglicky mluvícího světa. Naše polarizace a rostoucí realita, že se prostě navzájem neznáme, nám příliš usnadňuje spokojit se s nechutí a opovržením.

Poprvé jsem zažila oslovování a zároveň oslovování někoho jiného jako dítě důstojníka zahraniční služby. V dětské mysli jsem dostala osobní poslání, paralelní s posláním mého otce, spřátelit se s lidmi ze všech cizích zemí, kam nás otec v rámci své práce zavedl. Představovala jsem si, že mi bylo nařízeno oslovovat lidi, kteří mluvili, oblékali se, chodili, vypadali a vyznávali jiné náboženství než my. Opravdu mě o to otec požádal? Myslím, že ne. Proč to dělám? Netušila jsem. To pochopení přišlo později. Kupodivu jsem cítila stejnou vděčnost za spojení, když jsem o mnoho desetiletí později jezdila se Sharon z továrny do továrny a když jsem mluvila s mnoha dalšími, které jsem potkala během výzkumu této knihy. Cítila jsem se znovu v cizí zemi, jen tentokrát v mé vlastní.

***

Připojte se k sobotnímu pořadu Awakin Call s Arliem Hochschildem: Hluboké příběhy naší doby -- Už žádní cizinci. Podrobnosti a informace k potvrzení účasti zde.