Připojování Se K našim divočinám

Můj kamarád byl na návštěvě v Berkeley. Po dlouhé procházce kampusem Kalifornie jsme skončili v nejlepším lahůdkářství na severní straně. Saul's byl plný, lidé čekali na stůl vedle prosklené vitríny plné okurek, údených sleďů a makronek v čokoládě. Vklouzli jsme do našeho červeného koženého boxu a uprostřed vřelého hluku kuchařů, kteří vyvolávali objednávky, a šťáv z pomerančů, jsme se smáli a jedli. Můj talíř byl už z poloviny prázdný, když jsem vzhlédla k holým trubkám vysokého stropu a sbírala odvahu vysvětlit svou naději, že napíšu knihu. Těšila jsem se na názor svého přítele, protože je o patnáct let starší než já a je to zavedený spisovatel.

Cítil jsem, jak mi hoří obličej, když jsem mu podal nehet: kniha bude tím, čím znamenalo stát se episkopálním knězem, i když jsem se vyrovnával se sebevraždou své matky, i když jsem o šestnáct měsíců později truchlil nad náhlou smrtí svého malého syna. Všechny tři události se staly za necelý rok a půl, mé vysvěcení bylo ohraničeno téměř nepřekonatelnou tragédií. Jak vést kongregaci k naději? Jak v tom všem držet Dobrou zprávu, kterou jsou evangelia?

Můj kamarád pozorně naslouchal. Nakonec promluvil: „Myslím, že si musíš vybrat jedno. Tvoji mámu nebo Fritze.“ Odmlčel se a pak dodal: „Vyprávět obojí v jedné knize? To je prostě moc.“

Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí horkost, a namočila jsem si latke do jablečného pyré se zakysanou smetanou, abych si dala čas na odpověď. Jeho zpětná vazba pro mě byla důležitá, natolik, že jsem se za svůj nápad náhle styděla. Když jsem se snažila vysvětlit svůj záměr, rozpaky mi v hrudi začaly pálit čím dál víc – nejdřív jako zklamání, pak jako hněv. Naváděl mi, abych svůj příběh roztříštila. Chtěla jsem, aby pochopil: ano, samozřejmě, že to bylo příliš. Přesně to jsem chtěla říct.

V loňském roce se staly běžné ohromující a překrývající se tragédie. Jsou zde zjevné katastrofy v podobě covidu-19 a nadřazenosti bílé rasy, které kolem nás ničí vše. A hromadí se hluboké a někdy i tišší ztráty: rodiče nuceni volit mezi přítomností svých dětí a vyžitím, vztahy potopené tíhou takového stresu, ztráta identity, společnosti a hmatatelné komunity.

Prožíváme neúprosnou konstelaci ztrát a téměř neustále slýchám pokusy zlehčovat, jak těžké to je. Na otázku, jak se nám daří, také pronáším podobná slova: „Samozřejmě je pro mě nemožné pracovat na plný úvazek a zároveň učit své děti doma, ale – ale!“ – jedním dechem pokračujem – „je úžasné být tak zapojen do jejich učení.“ Vděčnost je upřímná. A je tak lákavé tlačit své unavené uznání vpřed a zastínit, jak neudržitelná tato situace ve skutečnosti je.

Naše kolektivní zvládání se projevuje i v srdečných kolech soutěžního zármutku, na těchto olympijských hrách v době pandemie. Pravidla se ale změnila, cílem už není vyjít na vrchol s těmi nejpůsobivějšími strastmi, ale místo toho se přimět k přesvědčení, že to není tak zlé, že by to ve skutečnosti mohlo být mnohem horší. Vítězíme tím, že přesvědčíme sebe i kohokoli v doslechu, že bez ohledu na to, jak moc jsme pohřbeni, není třeba soucitu ani nářku. Když se někdo ozve, zejména když se ptá na pozorovatelné těžkosti, zkušený sportovec soutěžního zármutku okamžitě nabídne vysvětlení, jak je to ve skutečnosti v pořádku, a jak je to někomu jinému hůř.

Během let své kněžské služby jsem se setkal s lidmi, kteří truchlili nad nejrůznějšími ztrátami: svobodou ztracenou kvůli nemoci, identitou ztracenou kvůli finančním potížím, energií a nadějí ztracenou kvůli neúprosnému tlaku systémového útlaku. A také naprosto všedními ztrátami: nudou, která tak často doprovází péči o novorozence, ne zrovna vzrušující rutinou, která se objeví po mnoha letech manželství. Tyto ztráty, tento zármutek – to vše nás může dokořán roztrhnout, nechat nás bez energie. Nezáleží na tom, jak si vedou. Jsou přenosné jen do té míry, do jaké se v těchto ztrátách navzájem podílíme, pokud si je na chvíli pomůžeme překonat.

Mám tušení, že tento náš tanec s blahem má kořeny v pořekadle, že Bůh – ani vesmír, ani život – nám nedá víc, než zvládneme. I když toto zákeřné a podvodné přísloví odmítáme, myslím, že si ho často přejeme, když se prodíráme výzvou svého života. Tato cesta nám neslouží. Možná nikdy nesloužila, ale prohlašovat, že nám nebude dáno víc, než zvládneme, nás teď neudrží. Je toho příliš.

Dovolte mi, abych vám pověděla o mé kamarádce Beth. Setkaly jsme se jen jednou, krátce, měsíce před smrtí mého syna. Když se tu zprávu dozvěděla, zarezervovala si letenku ze svého státu do mého, aby se zúčastnila jeho pohřbu. O pár týdnů později jsme byly společně na konferenci v okrese Sonoma a tajně jsme se vydaly do malé cukrárny ve městě. Uprostřed obchodu stály dva malé kovové stoly, každý se dvěma židlemi. Seděly jsme a povídaly si dlouho po dopití latte a dojetí cupcaků a vyměňovaly si historky o našich ztracených dětech: já jsem vyprávěla celý příběh o náhlé smrti mého syna a o následcích, zatímco Beth se otevřeně dělila o to, jak před několika lety ztratila dceru ve dvaceti týdnech. Nebyl to tichý rozhovor. A byl skutečný, nešetřily jsme slovy. Asi po dvou hodinách jsme vzhlédly a překvapeně jsme si všimly, že jsou přítomni i další lidé. Pár zákazníků čekalo vedle nás na pomoc; zaměstnankyně opatrně vkládala cupcaky do bílé kartonové krabice a možná také opatrně odvracela zrak od našeho stolu. S Beth jsme se na sebe podívaly, ne krčily jsme se, ale rozesmály jsme se. Jaké to pro tuto mladou ženu bylo slyšet z druhé strany pultu proplétání našeho zlomeného srdce? Možná to nebylo normální, mluvit tak otevřeně, ale mně to bylo jedno. Uvědomila jsem si, že s Beth byla ztráta stále obrovská, rozhodně větší, než jsem dokázala zvládnout, a přesto jsem v těch hodinách mohla smutek žít s jiným člověkem.

Ano, tohle všechno je vlastně příliš mnoho. Spojení v tomto přemíru to nedělá zvládnutelným, magicky to nedělá něčím, co bychom zvládli. Ale věřím, že nás to transformuje. Ross Gay o této pravdě hovoří ve své Knize rozkoší, když nahlas přemýšlí: „Co kdybychom spojili naše divočiny?“ Zkouší všechny druhy divočiny, každou podobu ztráty a zármutku, téma uplynulého roku, a pak se stále ptá: „Co kdybychom spojili naše zármutky, říkám. Říkám: Co když je to radost?“

Spojení se neděje jen s lidmi, kteří přežili podobnou ztrátu, i když tato důvěrnost může přinést zvláštní druh útěchy. V prvním roce po smrti mého syna jsem si s jistou dávkou hrůzy uvědomila, že výročí jeho smrti mě zničí. Nemohla jsem být sama. A tak toho dne, a každý rok od té doby, se mnou můj přítel Phil prochází Berkeley Hills. Pomalu stoupáme po klikatých břečťanem porostlých stezkách a on se mě ptává na skutečné otázky ohledně mého syna, mého zármutku, mého soužití s ​​oběma. Loni jsme se vydali na cestu mlhou a vysoko v kopcích se mlha změnila v prudký liják. Vrátili jsme se promočení a seděli jsme v prázdném útočišti. Phil mě držel za ruku, když jsem byla zmítána zármutkem, oba tiší jako déšť a slzy stékající se tmavě rudou barvou na naleštěné cementové podlaze. Nebyl to den pro nalezení růžového výsledku celé této ztráty, ale pro to, aby mě někdo doprovázel, i když jsem se pod její tíhou hroutila, s důvěrou, že i toto mě drží.

Radost, která přichází, je těžce vydobytá. Je prověřena v peci naší bolesti. Není levná. A přátelé, záleží na tom, že je toho příliš mnoho – tento uplynulý rok, tento život, vše, co v sobě drží, příliš mnoho. Jsou tací, kteří to s vámi nesou, kteří se k vám připojí. Cesta vpřed nespočívá v přesvědčování se, že to zvládneme, nebo v tom, že si vybereme, jaký kousek ztráty si myslíme, že by jiní mohli dovolit, když se při tom roztříštíme my sami. Způsob, jak prožít tento zármutek, se odvíjí od upřímnosti ohledně toho, co prožíváme, a od toho, že se tam navzájem spojíme. Vaše divočina a moje, ať už mají jakoukoli podobu a až příliš mnoho, a od důvěry, že v jejich spojení nějak najdeme tuto nepolapitelnou, vzácnou a nezbytnou radost.

***

Připojte se k sobotnímu setkání Awakin Call s reverendkou Liz Tichenor. Více informací a informace k potvrzení účasti zde.