Kari Bez obav: Potěšující jídlo Pro hladové a zvědavé

Moje sousedka Catherine Lyonsová se u mě často stavovala s velkým pytlem den starého pečiva z pekárny La Boulange . Mandlové croissanty a palmiers, i den staré, jsou pořád docela dobré. Poté, co jsem se několikrát přejedla do sacharidového a cukrového kómatu, jsem na ni začala mávat rukou. „Jsi hrozný člověk,“ křičela jsem na ni, ale rychle jsem se podvolila něčemu sladkému.

Jak se ukázalo, nebyla tak hrozný člověk. Toto den staré pečivo bylo určeno pro Curry Without Worry , malou neziskovou organizaci, ve které dobrovolně pracuje. Skupina každé úterý večer nabízí bezplatnou večeři na náměstí OSN poblíž Občanského centra. Navzdory pečivu připravenému jako dezert je to jedno z nejzdravějších jídel v okolí. Dobrovolníci nabírají rýži a pak ji navrch dávají polévku z devíti druhů fazolí, specialitu z Nepálu, spolu s kari zeleninou, pikantním acharem nebo čatní z rajčat a timuru a domácím celozrnným plackým chlebem.

Zakladatel restaurace Curry Without Worry, Shrawan Nepali, má prošedivělé vlasy po ramena, hnědé oči, které se třpytí, jako by se každou chvíli usmál, a je lehký, jako by se zdálo, že vzdoruje gravitaci. Během podávání jídla hrál na bicí a zpíval, a pak si dělal přestávky, aby se prošel, potřásl si rukama a poděkoval lidem za účast. Každé úterý večer nakrmí přibližně 250 lidí v San Franciscu a 300 v Káthmándú v Nepálu.

Kerry Adams, muž čekající ve frontě, mi řekl: „Nejenže je tu jídlo zdravé a chutné, ale Shrawan a všichni ostatní, kteří pracují, jsou tak zdvořilí, že odcházíte s dobrými vychováními. A pokud chcete, můžete se přihlásit jako dobrovolník.“
Shrawanovo příjmení je Nepálské, které se dává dětem vyrůstajícím v nepálských sirotčincích. Svůj osud nelitoval a vysvětloval: „Sirotčinec byl úžasný. Byli jsme jako rodina, kde jsem měl 50 bratrů.“ Během pobytu v sirotčinci se setkal s dobrovolníky z Mírových sborů, kteří mu pomohli přijet na vysokou školu do Spojených států v Severní Karolíně. Poté, co získal titul z ekonomie na Warren Wilson College, se přestěhoval do San Francisca a začal pracovat jako účetní. Poté získal titul MBA na Lincolnově univerzitě, která kdysi sídlila v San Franciscu, ale nyní sídlí v Oaklandu. I když se mu finančně dařilo, cítil, že mu chybí smysl života, a chtěl změnit životy ostatních lidí. Proto v roce 2001 založil nadaci Ama Foundation , aby v Nepálu otevřel sirotčinec. Nyní je domovem 50 sirotků v Káthmándú.

Také miloval vaření, a tak koupil restauraci „Taste of the Himalayas“ v San Franciscu. Pak se rozhodl, že chce něco vrátit. „Chci vyjádřit svou vděčnost tomuto krásnému městu.“ Také ho šokovalo, že i tady lidé hladoví a jedí z popelnic.

„Četl jsem, že každý pátý dospělý v San Franciscu hladoví. A každé čtvrté dítě je zde ohroženo hladem,“ řekl. „Když jsem přišel z rozvojové země do města světové úrovně, jako je San Francisco, překvapilo mě to.“

S partou přátel a sympatickým členem ostrahy, který pracoval na náměstí OSN, v prosinci 2006 naservíroval své první jídlo asi 50 lidem. V současné době si kvůli dodržování hygienických předpisů pronajímá komerční kuchyň na přípravu jídla, ale každé úterý večer v 17:30, ať už prší nebo svítí slunce, se pak připravuje pod stanem. Než dobrovolníci začnou obsluhovat, často se vytvoří dlouhá fronta.

Shrawan odhadl, že asi 60 procent nakrmených lidí byli bezdomovci a 40 procent studenti, městští dělníci a turisté nebo cestovatelé.

„Tohle je skvělý způsob, jak se mohou vzájemně ovlivňovat majetní i nemajetní,“ vysvětlil. „Čekají spolu ve frontě a užívají si vzájemné společnosti. A já hraji hudbu, která potěší duši. Je to léčivý zážitek.“

Lidé čekající ve frontě byli různorodí. Někteří vypadali, jako by už nějakou dobu neměli štěstí, a své věci nesli na vozíku, zatímco jiní měli na sobě sportovní lyžařské bundy a ručně pletené čepice; někteří byli invalidé a další jezdili na kole. Několik lidí neslo nádoby na jídlo s sebou pro blízké rodinné příslušníky.

Alisha Pelton rozhodně nevypadala jako bezdomovkyně. Bylo jí něco málo přes dvacet a zdravě zářila.

„Bydlím nedaleko a kvůli vysokým nájmům a studentským půjčkám, které musím splácet, mi v rozpočtu moc nezbývá na jídlo,“ řekla. „Takže se tu v úterý často scházím s přáteli na večeři.“

Dostalo se i na okruh batůžkářů a mladí lidé z celého světa se postavili do fronty na kari. Gisel Mociñová, studentka z Mexico City, vysvětlila, že i když jí kari moc chutnalo, stále jí trochu chybí pouliční jídlo ve svém rodném městě.

I když se většina hostů zdála být velmi spokojená, objevilo se i pár návrhů, například muž, který na Shrawana zakřičel: „Kdybys k tomu podával ledový čaj, byla by to bomba!“

Rafael Pizarro, který žil v ubytovně nedaleko náměstí OSN, se k tomu vyjádřil: „Žiji z fixního příjmu, takže je to opravdu užitečné. Nedaleko odtud některé jeptišky podávají klobásy. Takže si můžete vybrat toto vegetariánské jídlo nebo masové. Někteří lidé dávají obojí.“

Zimní noc se ochladila a dobrovolníci dál nabírali polévku z devíti druhů fazolí. Vzduchem se linula vůně koriandru, kurkumy, kardamomu a bobkového listu. Mezi hosty a dobrovolníky se ozývalo šeptání „děkuji“ a odpovědi „namaste“. Fronta se zkracovala, ale lidé stále lákali hudbou a teplým jídlem. Moje sousedka Catherine nabírala lidem na talíře achar neboli rajčatový čatní.

„Myslím, že máme velké štěstí a že by se každý měl někomu odvděčit,“ řekla. „Jsem tu dobrovolnicí, protože jídlo mě baví. A miluji hudbu.“

Cílem organizace Curry Without Worry je i nadále krmit potřebné v San Franciscu a v Káthmándú, kde většinu obsluhovaných tvoří děti ulice, starší a handicapovaní lidé. V San Franciscu se odhaduje, že nakrmení na osobu stojí 1 až 2 dolary, v Káthmándú je to 50 centů. Proto se v tomto svátečním období neváhejte v úterý večer zapojit do dobrovolnické činnosti nebo jim darovat peníze, aby mohli i nadále krmit lidi.