Baghcheban, Poezie a příběhy

Bez Jabbara Asgara Zaddeha bych nemohl pokračovat v psaní. Je mi smutno, že zemřel dřív, než jsem ho měla možnost poznat, protože jsem do něj zamilovaná.

Jabbar se narodil v roce 1884 do nevzdělané muslimské rodiny v Erevanu (Ossip Mandelstam představil toto město Západu, když o Erevanu napsal: „Miluji ty pokřivené Babylony ve vašich širokých ulicích.“) Vyrůstal s ostatními ázerbájdžánskými dětmi a vypadal stejně jako ony, ale nebyl; zpochybňoval předpoklady, tradice a konvence kolem sebe. Byl to totiž básník a jako všichni dobří básníci byly jeho básně nebezpečné. [Básníci a jejich básně odrážejí realitu, a proto jsou považováni za nebezpečné, když odhalí, co si přejeme skrýt. Jabbar byl zatčen kvůli básni. Mandelštam byl zabit Sověty. V této zemi velká část poezie Emily Dickinsonové nebyla vydána po celá desetiletí; to bylo vnímáno jako neslušné od ženské básnířky.]

Jeho jediným vzděláním byla obvyklá přísná a krátká náboženská výuka od místního mully. Někde, jaksi před dnešními masmédii, se dozvěděl o výchově malých dětí v jiných zemích. Rozhodl se založit pro Írán nový druh školky, jeho
rodinný dům po útěku před problémy na Kavkaze. Začal básní „Baghcheban“, která byla jako většina jeho básní abstraktním výrazem spojeným s okamžitou akcí. V „Baghcheban“ se pojmenoval i povolal ke svému zvolenému povolání. Baghcheban znamená zahradník v turečtině (Bahcivan) i v perštině. Jeho slovy: "Pokud musí existovat jméno pro toho, kdo učí malé děti, nechť se jmenuji Baghcheban. Tyto děti jsou totiž moje květiny a já jim pomůžu růst."

Poté, co se Baghcheban oženil a založil rodinu, zahájil svou školu bez prostředků a dokonce bez představy o tom, jak by mateřská škola měla být, a jako třídu použil roh malého bytu své rodiny. Napsal příběhy, písně a básně jen pro děti — poprvé v historii Íránu. Psal hry, vyráběl kulisy a kostýmy a hrál je se svými studenty. Duchovní se nad jeho podivným chováním mračili, ale co je šokovalo a rozzlobilo, bylo to, že Baghcheban učil dívky a dokonce dával dívky s chlapci do jedné třídy.

Jeho školka a jeho přednášky propagující práva žen nebyly dobře tolerovány. Byl opakovaně zatčen a často napadán, jak fyzicky, tak slovně. Každý útok a každé zatčení podpořilo Baghchebanovo přesvědčení; jejich kořeny se prohloubily a on jednal s ještě větším odhodláním.

Jednoho dne přivedli do školy tři neslyšící chlapce. Nikoho v celém Íránu v celé jeho historii nikdy nenapadlo vzdělávat neslyšícího člověka. Všichni věřili, že neslyšící jsou nepoučitelní; bylo s nimi zacházeno jako s imbecily. Baghcheban však tyto tři děti nemohl ignorovat. Snažil se je rozesmát, oslovit je, spojit se. Té noci šel spát, pronásledován zmatkem a osamělostí, kterou viděl v jejich očích.

Pracoval a pracoval v komunikaci, nejprve pomocí pantomimy a vynalézání signálů rukou, poté vyvinul vizuální ruční abecedu. Baghcheban viděl tyto chlapce očima básníka a básník musel těmto izolovaným dětem dát řeč. Neviděl jejich hluchotu; viděl jejich potřebu, lidskou touhu po sebevyjádření – po poezii.

Po jednom roce všichni tři chlapci uměli číst a psát a vstoupili do světa sdíleného jazyka. Komunita se radovala a slavila, ale vláda a náboženská komunita zuřily. Obvinili ho nejen z toho, že jde o radikála, ale ze zjevného podvodníka. Jeho tvrzení, že vzdělával neslyšící, podle nich dokázalo, že je šarlatán, a vtrhli do kanceláře krajského šéfa školství a požadovali jeho vyloučení. Baghcheban byl nucen opustit své město.

Jeho exodus byl tím nejlepším, co se mohlo perským neslyšícím stát. Nakonec se dostal do hlavního města Teheránu a v roce 1924 mu bylo povoleno založit první školu pro neslyšící děti v Íránu. Před Chomejního íránskou revolucí v roce 1979 se na bagchčebanských školách vzdělávalo přes tisíc neslyšících studentů. Íránská komunita neslyšících (tj. vizuální kultura signatářů) nadále podporuje svobodu potřebnou k tomu, aby se vzdělání, společnost a poezie znovu dostaly k tisícům dalších – přesně tak, jak si Baghcheban představoval.

Stejně jako Neslyšící, které jsem potkal, když mi bylo sedmnáct, vědí, že poezie – vyjádření pravdy a sebe sama – není žádný luxus. Je to potřeba všech lidí. Neslyšící mě naučili, jak se vizuálně vyjadřovat, poté, co mi představili můj obličej, ruce a tělo. Signování je hudba pro mé oči, poezie, která se mě dotkla hlouběji než kterákoli jiná poezie.

Kvůli Baghchebanu a Neslyšícím pokračuji ve vyprávění příběhů o těchto vizuálních lidech, kteří změnili mě a můj život. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych neměl přístup k poezii, žádný přístup ke konkrétnímu jazyku, jako je perština, angličtina, americký znakový jazyk, japonština nebo japonský znakový jazyk. Bez společného jazyka nemají žádnou komunitu, žádnou společnost, dokud jsem nepotkal takového člověka, jako byl Baghcheban. I já jsem zůstal vzhůru, pronásledován lidmi tak izolovanými, popírajícími jejich lidské dědictví – jazyk.

Někteří z lidí bez jazyka, které jsem potkal, projevili frustraci a bolest ze své izolace tak dobře, že jsem o nich nemohl psát, dokud jsem se nerozplakal. Vzpomínka na vytrvalost, ideály a odvahu Jabbara Baghchebana mě inspirovala a dojala až k slzám. Kvůli Baghchebanovi budu dál psát jejich příběhy, které se staly mým příběhem.